Pořád bojuju se svojí post-erasmovou zatrpklostí. Můj každodenní život, sestávající z psaní diplomky, občasného nervování z toho, že mám kromě psaní dělat ještě něco, a strachu z toho, že to nebude lepší, mě nudí a štve. Vede to k tomu, že se občas propadnu do většího smutku než normálně a občas se nadchnu do nějaké šílené, impulzivní myšlenky, od které si slibuju, že mě z toho vytrhne. Ty myšlenky jsou zpravidla buď pitomé, nebo úplně pitomé. Ale tenhle článek je o jedné, která pitomá nebyla.

Před několika týdny jsem šla se širší rodinou na výlet na rozhlednu do Soběšic, a překvapeně jsem zjistila, že nejrychlejší cesta na místo srazu z mého aktuálního bydliště zahrnuje dvě zastávky jízdy vlakem. Tahle krátká projížďka mi tehdy docela zlepšila den. Ale hlavně jsem při ní dostala nápad. Když mi desetiminutová jízda vlakem dokáže zlepšit den, celodenní jízda vlakem by mi mohla zlepšit život.

Plán zněl:

• Koupit si za ČD body nějakou jízdenku
• Vyzkoumat, jak produktivní bude psaní mojí diplomky o vlacích z vlaku. Možná konkurující prostředí jsou momentálně: postel (na houby), kuchyňský stůl (trochu lepší než postel, ale když se objeví nějaký jiný člen domácnosti, je to v háji), kancelář (docela dobrý, ale mám tam zakázaný vstup když mám rýmu) a počítačová hala (takový střední, ale když si omylem sednete vedle prváků nadávajících na úkoly z IB111 tak spíš na úrovni postel).

Fáze plánovací

Nejdříve je nutné specifikovat objektivní funkci a podmínky, tedy jaká by naplánovaná cesta vlastně měla být. Asi nemám sílu to formálně definovat, ale došla jsem k něčemu takovému:

• Moje cesta bude trvat jeden den. To znamená vyrazit v nějaký čas, kdy je víceméně normální vstávat, a vrátit se v čas, kdy je normální jít spát. Jízdenky, které přichází v úvahu mají platnost jeden den a v noci chci spát.
• Co největší část ceny musí jít zaplatit body z e-shopu Českých drah. Co nejméně body.
• Ve vlacích chci být co nejdelší souvislé úseky. Jinak nic neudělám.
• Nechci jezdit po jedné trati sem tam.
• Žádný stresy s těsnýma přestupama.
• Cestou by mohlo být něco zajímavýho.
• Startuju z Brna.

Následující vyhledávací algoritmus byl velmi heuristický. To znamená mlátit do IDOSu náhodné nápady, dokud nenajdu něco, co dává smysl.

Původní plán byl dostat se prostě co nejdál. Moje myšlenky vedly někam k využití krásně nepřímé trati Praha ‒ Ústí nad Labem ‒ Karlovy Vary, ale ukázalo se, že na to den úplně moc nestačí. Určitě ne bez využití stejné trasy dvakrát.

Otevřela jsem Křížem krážem a dívala se, jak podobnou úlohu vyřešili lidé přede mnou. Zdá se, že každoroční vítězná strategie při startu z Brna je nějaká trasa typu Brno ‒ Ostrava ‒ Praha ‒ Plzeň ‒ Praha ‒ Brno, nebo možná v protisměru, já už nevím.

Hmm. Do Ostravy nechcu, protože tam jezdí jen RegioJet, na který neuplatním svoje ČD body. Nabízí se jet jen do Olomouce. Pokud pojedu do Olomouce, chcu jet přímákem přes Břeclav, protože to jsem vždycky chtěla udělat a nikdy nebyla příležitost (a taky tam jezdí InterPanteři). Pokud pojedu z Olomouce do Prahy, chcu jet Pendolinem, protože tím jsem ještě nejela. Praha Plzeň je asi jedno. Ale z Plzně rozhodně nejedu zpátky do Prahy, když můžu jet přímým rychlíkem až do Brna, projet to od začátku do konce je taky trošku sen. Ok, plán hotov.

Mírné zklamání přišlo, když jsem zjistila, že nejde koupit jednosměrná jízdenka za 200 ČD bodů ze stanice Brno, hl. n. do stanice Brno-Královo Pole s průjezdními body Břeclav, Olomouc, Praha a Plzeň. Okýnka na průjezdní stanice jsou totiž jen 3, někdo byl nějakej chytrej. Tak to bude celodenní jízdenka. A rezervaci do Pendolina si koupím za peníze, protože 35 Kč je rozhodně míň než 100 ČD bodů.

Původní den jízdy byl určen na pondělí 7. listopadu. To by ovšem nesměla přijít TMOU, na kterou jsem vyrazila s bolavým krkem, což mě odrovnalo na celý týden. A tak se výprava koná dnes, v neděli 13. Výhodu to má tu, že mi místo celodenní jízdenky pro dospělého za 350 ČD bodů stačí víkendové SONEčko za 300 bodů. Proč je možnost mít s sebou manžela a tři děti v této zvláštní měně levnější než jízdenka pro jednoho, nemám tušení.

V0: Brno

Jede mi to v 6:36. Večer překvapeně zjišťuju, že tou dobou v neděli ještě jezdí rozjezdy. Budík v 5:30 je náročný. Je mi z mojí rýmičky víc blbě než včera a předevčírem, ale co už. Z postele se vyhrabávám asi 25 minut před odjezdem rozjezdu. Snažím se co nejtišeji vyklouznout z domu, ale stejně mě při rychlé snídani v kuchyni zastihne Petrova maminka. Večer nebyla doma, tak jí své plány líčím teď. Prý si mám udělat svačinu. Počítala jsem s tím, že si něco koupím cestou, ale trvá na tom, ať si něco nachystám, nebo mi to nachystá ona. Mažu rohlík. Při další kontrole času zjišťuju, že už moc nestíhám. Běžím na rozjezd, první autobus mi ujede, druhý má naštěstí zpoždění. Na nádraží už je to v klidu, InterPanter už na mě čeká.

E1: R 803 Moravan

Nejlepší vlak. Skoro prázdný, mám stoleček, zásuvku, místo na nohy a docela stabilní wi-fi, nic víc k životu netřeba. Kdybych chtěla optimalizovat jen produktivitu, jezdit tímhle sem tam by nebylo vůbec špatný. Průvodčí hledá mého manžela a děti. Vychází slunko a je mlha a hnusně. Dělám si úkol do angličtiny a opravuju diplomku podle feedbacku od angličtináře. Klid.

V1: Olomouc

Mám hodinu a dvacet minut času, se kterou nevím co dělat. Plán byl jít tu nakoupit, tak jdu. Vlastně mám pocit, že pokaždé, když přestupuju v Olomouci, jdu do Alberta koupit si svačinu. Tradice. Po nákupu mám pořád horu času, tak pokračuju tou rovnou nudnou ulicí dál. Olomouc mám ráda. Je to město Lingvistické olympiády a bezdomovce, který se nás se Š. zeptal, kolik je na světě druhů žab. Pamatuju si na doby, kdy jsem měla chuť tam studovat jen proto, že je tam hezky. Nicméně na ulici Kosmonautů v 9 ráno je mrtvo. Směju se tomu, jak mrtvý mi připadalo červencový Brno po návratu z Barcelony. Tohle je mrtvo. Chci dojít do těch míst, kde je to hezký, ale ukazuje se, že je to dál, než jsem myslela. Když tam konečně docházím, zadávám si nádraží do navigace, abych zjistila že si mapy.cz myslí, že budu zpátky přesně v minutu, kdy mi jede vlak. Pokud se teď otočím a půjdu zpátky tou strašnou ulicí. Trochu panikařím, ale kašlu na to a jdu dál svůj trojúhelníček, jeho nejkratší verzi, podél řeky pod hradbama a zpátky po té druhé rovné ulici. Nakonec jsem na nádraží 15 minut předem, tak já nevím, jak se to stalo.

E2: SC 242 Pendolino Košičan

Tím, že jsem na nástupišti brzo, můžu ještě zamávat normálnímu EC do Prahy, které cestou předjedeme. A pak mi hned jede Pendolino. Uznávám, že není nic extra, ten Panter byl příjemnější, ale jde to. Dokončuju úpravy diplomky, posílám zprávy z cest a dávám si čaj z vozíku s občerstvením.

V2: Praha

Opět nevím, co se životem v zastávkách. Mám 3 a půl hodiny na to dostat se do Plzně, což znamená asi 4 různé spoje, kterými bych mohla jet. Vybírám si prostřední z nich, takže budu mít asi hodinu času v Praze a hodinu v Plzni. Nevím, jak je strávit, někdo by mě asi měl naučit městskou turistiku. Nakonec si říkám, že jsem tu z nádraží dosud vždycky vylezla směrem do centra, a tak si dávám za cíl vyzkoumat, co je na druhé straně kolejí. Překvapeně zjišťuju, že Žižkov a že tam vede jeden z podchodů. Já asi vůbec netuším, jak je Praha poskládaná dohromady. Je tam hezká vyhlídka na vláčky. V zeleni jím kaiserku a vracím se na nádraží. Starou budovou z ulice, což mi přináší radost.

E3: EC 354 Západní expres

Slabá část trasy. Jede to jen chvíli a je to narvaný. Poprvé pociťuji strach, že si bez místenky nesednu, ale podaří se mi najít místo, které vypadá, že tam nikdo místenku nemá, a spokojeně sedím. Naproti mě sedí paní s pejskem, která vypadá, že si chce povídat, ale místo mě si k tomu vyhlídne kluka vedle sebe. Trochu je poslouchám, protože pracovat se tu moc nedá.

V3: Plzeň

Třetí přestupovací krize. Olomouc i Praha jsou alespoň hezká města. Plzeň je prostě jen město a nemám tušení, co tu mám dělat. Dívám se do mapy na ceduli, pak do mapy v mobilu, pak přemýšlím o tom, že bych se celou hodinu poflakovala na nádraží, ale příliš mě děsí jiní lidé, co se poflakují na nádraží. Tak si říkám, že prostě nazdařbůh někam půjdu, třeba k soše lambdy zaplakat si nad tím, jak moc mi chybí lambda funkce v jazyce C… Ale naštěstí mě na první křižovatce zachrání čich. Dochází mi, co tu tak páchne, v jakém jsem vlastně městě a co je jediná správná možnost, jak tu tu hodinu strávit. Mířím do pivovaru, piju pivo a uvědomuju si, že mám pocit že žiju. A to byl cíl dneška.

E4: R 625 Rožmberk

Tohle je takový táborový vlak. Jezdí se tím na tábory a většinou to trvá strašně dlouho. I když nejedete z konečné na konečnou. Já dnes jedu. 6 hodin. Najít ve vlaku elektrické zásuvky není triviální, ale místa je tu naštěstí hodně. Doufám, že časem dokonverguju k místu u zásuvky a u okýnka, protože nikdo jiný tímhle nemůže jet až do Brna. Štve mě, že je venku už tma, když tahle trať bude hezká. Už se mi nechce nic dělat, a tak nějakou dobu píšu tohle a užívám si života.

Ok, tak to s tou konvergencí úplně nedopadlo. V Budějovicích odpojili vagón se zásuvkama. Což by se ještě dalo, kdyby se neukázalo, že ve vedlejším vagónu není ani wifi. Tak si chvíli offline dokumentuju svůj kód, k čemuž bych se jindy asi fakt nedostala, a pak už prostě jen jedu a nedělám nic.

Zajímalo by mě, jestli celou tohle trasu řídí jeden strojvedoucí. A jestli za den dělá ještě něco jinýho. Je to nekonečný.

V4 = V0: Brno

Máme asi dvacet minut zpoždění a do Brna dojíždím o půl jedenácté večer. Jsem strašně unavená, jakože fakt strašně. A to jsem celý den jen seděla. Možná jsem po té rýmičce měla ještě chvíli vydržet.

Závěr zní, že jsem toho za den udělala hodně a bylo to krásný. Na druhou stranu jsem se zničila tak, že v pondělí nezvládám na diplomce dělat skoro nic. Ale jo, jela bych znova. Nejlepší investice 300 ČD bodů mého života.