Je to měsíc od mého nástupu do mojí první plnoúvazkové práce. Mám pocit, že bych si k tomu měla něco poznamenat.

Výběrové zoufalství

Až do poměrně nedávné doby se můj život vyznačoval tím, že jsem vždycky zhruba věděla, co chci dělat. Jakože, nevěděla jsem, co si chci dát za zmrzlinu a na co se chci dnes večer dívat, ale věděla jsem třeba s docela velkou jistotou, co chci studovat a jak rámcově chci, aby vypadal můj každodenní život. A taky jsem se, asi tak od první chvíle, na kterou si pamatuju, pekelně těšila, až budu velká, svobodná a hlavně samostatná. Autonomní.

Ale když se začal blížit moment, kdy bych si měla vybrat, čím se teda jako budu živit, padla na mě naprosto nepochopitelná a dosud nepoznaná beznaděj a paralýza. Prostě jsem nevěděla. Spolu s dalšími vyčerpávajícími faktory tohoto podzimu a zimy mě to občas totálně ničilo.

Měla jsem strach, že ať si vyberu cokoliv, nebude mě to bavit. Příležitostí je přitom v mém oboru víc než dost, ale o to horší by bylo, kdyby mě to fakt nebavilo. Měla jsem strach, že si vyberu něco, co pro mě není dost dobrý. Že nevyužiju svoje vzdělání. Že budu dělat produkt, kterej je pěkně nudnej a není k ničemu. Že budu mít málo peněz, i když třeba víc, než pořebuju, ale míň, než si lidi okolo myslí, že bych mít měla. Že mě to nijak nerozvine a příští hledání práce bude stejně zoufalé jako tohle. A další milion takových nesmyslností.

Čtěte více

Minulé pondělí jsem udělala poslední zkoušku (protože ústní z angličtiny se nepočítá) a mám skoro hotovo. Stihla už jsem si zajet na výlet na Ukrajinu a teď mám zase čas jít do práce, chystat tábor, fungovat.

Jenže mě se naprosto příšerným způsobem nechce, zejména jít do té práce, druhotně dělat cokoliv, co zahrnuje komunikaci s lidma nebo nějaké intelektuální výkony vyšší než dohrání 2048 do 4096. Prostě chci prázdniny. Chci prázdniny v Brně, které jsem si odmalička vždycky přála a skoro nikdy na ně nezbyl čas. Chci se flákat. Ale nějak nevím, jestli si je dopřát. Týden už jsem si přece užila. V tom zkouškovým to taky nebylo tak hrozně hrozný. A v červenci jedu zase pryč. A v srpnu taky.

Tak se střídavě valím a uklízím, u mě doma už je to na nebezpečně dobré a konečné cestě, tak uklízím u Š. Peru cizí prádlo a myju cizí nádobí. Ráda vařím, ale nechce se mi chodit nakupovat. Dělám si v hlavě seznamy knížek, filmů a seriálů, co by mě zajímaly, ale nemám odvahu se do nich doopravdy pustit, protože to už bych se k něčemu produktivnímu nedostala nikdy. Hraju 2048.

Myslím, že bych neměla dělat věci, které dělat nechci. Jenže mám strach. Mám strach, že štvu svého nadřízeného, který je příliš super na to, aby mi to nevadilo. Mám strach, že štvu budoucí sebe, když na náš účet nepřinesu dost peněz, které bude potřebovat, a místo toho teď budu celé léto jen konzumovat. A hlavně, mám naprosto příšerný strach, že mě nic nebaví. Že už to nebude lepší. Že najednou nevím, co chci v životě dělat. Že jen přeplácávám jednu aktivitu druhou, abych měla výmluvu, proč se na nic nesoustředit pořádně. A že mám nulovou vnitřní motivaci, kterou si ale rozhodně nevytvořím tím, že budu přemýšlet nad tím, že ji nemám.

Nevím, jestli jsem rozbitá, nebo jsme všichni stejní.

Pokud jsme, tak nechápu, jak můžete vy dospělí fungovat bez prázdnin.