Líbí se mi mít na úvodní stránce hezký a ilustrační obrázky, tak je musím dávat na začátky článků. Pokud zvládnete přečíst asi pět odstavců mých nářků nad životem, můžete si přečíst i vysvětlení tohoto gifu, a tedy po těch pěti odstavcích i něco hezkého.

Co vám budu povídat, dostali jsme se do fáze semestru, která většinu času není až tak zábavná, aby se o ní dobře psaly články.

Máme ukončené dva předměty, což ale znamenalo, že jsme museli mít dvě prezentace v jeden den, a docela jsme zdrbali zejména tu, o které jsme si mysleli, že to bude úplně v klidu. Oblíbenci učitelky jsme z nějakého důvodu i tak.

Normální přednášky už nejsou, ale do zbývajících předmětů nám zbývají mraky nějakých reportů, dvě zkoušky a jedna prezentace. S existencí jedné z těch zkoušek jsme až do minulého pátku nepočítali a stále nevíme, kdy bude. Náš plán je to všechno stihnout do 10. 6. a pak odjet na nějakou dobu do Pyrenejí (s tím, že na samý začátek tam máme domluvenou akci v Andoře, kam nás doveze autobus zadarmo). Teď ale není nic jisté, protože jestli bude ta zkouška až po tom datu, tak prostě nevím.

Kromě školy nás zužuje vedro. Zatím nejvyšší teploty tu byly během návštěvy mojí rodiny, ale náš byt v nejvyšším patře vykazuje zajímavé fyzikální vlastnosti a teplota se tu projevuje se zpožděním několika dní a velmi intenzivně a nevyvětratelně, takže už se některé dny musíme sprchovat několikrát za den občas se prostě přehřejeme do docela divných fyzických i psychických stavů. Jednou jsme museli utéct do blízké knihovny fakulty historie, láká nás i možnost práce v parku, ale tam poněkud chybí internet (ach jo, proč nestuduju něco analogičtějšího).

A aby toho nebylo málo, já jsem nemocná. Je mi blbý říkat nachlazená, když tady fakt nikde žádný chlad není. Moje dýchací cesty jsou na tom velmi podobně jako před čtvrt rokem při covidu (tedy mám hroznou rýmu a oteklý bolestivý krk), ale test tvrdí, že to covid není a vláda tvrdí, že covid už není nemoc, tak nějak žiju. Naštěstí tentokrát nemám teplotu a unavená jsem tak 10x míň, tak to nějak jde. Akorát jsem asi nikdy nebyla takhle nemocná v takovýmhle vedru, tak moc nevím, jak to řešit, horkej čaj a šátek na krk už moc nezvládám a vlastně nevím, jestli by to na takhle žáruvzdorný španělský bacily pomohlo (ale ocením libovolné tipy a triky). A taky se mi to učení dost špatně ředí nějakýma procházkama, když jsem ráda, že dojdu z metra do knihovny na schůzku se spolužáky a srdce mi z toho buší ještě půl hodiny.

Nicméně na schůzky se spolužáky musím, protože jednak máme v pátek odprezentovat, co jsme vyrobili (takže to musí fungovat a ještě o tom musíme něco napsat, což jsou momentálně cíle míle vzdálené) a druhak mám pocit, že už hrozně brzo jedeme domů a já si je musím ještě co nejvíc užít.

Včera jsme konečně zvládli druhý díl našeho seriálu národních kuchyní v Barceloně a Summer nás vzala (sem) na Hot Pot. To spočívá v tom, že si objednáte obrovský dělený hrnec několika polívek a hromadu různého syrového jídla. Hrnec vám zabudují do stolu, který ho udržuje ve varu. Syrové jídlo vám přiveze robot. A vy do toho hrnce postupně hážete všechno to jídlo a pak se ho od tam snažíte uvařené nějak vylovit a poté sníst hůlkama. Kromě toho si můžete nabrat do mističky libovolné omáčky, dát si neomezené množství dezertíků (které všechny vypadají (a asi i chutnají) trošku jako amarouny a nikdo neví, které z nich obsahují mléko) a taky si můžete vzít speciální zástěru na jezení tohoto jídla. Moji sukni nepřekvapivě opravdu zachránila.

Summer přesvědčeně tvrdí, že jde o nejlepší takové místo v Evropě, ne-li v celém západním světě, a pokud to chcete zažít bez ježdění do Číny, máte dojet sem.

Bylo to dobré, bylo toho hodně a vlastně mě překvapilo, že jsme tam nechali za naši hostinu pro pět lidí (Summer, my, Roberto a jeho přítelkyně, Mert je manták jako vždy a všude) jen 15 euro na osobu, protože za 15 euro už jsem se tu najedla na různých místech i výrazně míň, hůř a hlavně bez zážitku. Velmi pálivá polévka, kterou si Summer objednala s tím, že my to zkoušet jíst nemáme, je pálivá asi tak, že když jsme si do toho s Robem zkusili namočit hůlku a olíznout ji, prožili jsme oba něco mezi chrlením ohně a smrtí, zatímco Summer si v tom s klidem vařila masíčka. Tofu ve tvaru nudlí je překvapivě dobrá věc. Čínský 56% alkohol je naopak věc překvapivě špatná. Čínské pivo je dost o ničem, ale po čtyřech měsících sladkých katalánských piv byla skutečnost, že to nijak nechutná, vlastně moc příjemná. Zbytek věcí byl dobrý, ale většinu toho neumím pojmenovat, tak vám k tomu nemůžu nic moc říct.