Tenerife

Tento článek je nesnesitelně dlouhý. Problém je asi v tom, že když jsem někde sama, produkuju hrozné množství interního monologu, který pak neumím zkracovat. Ale moji internetoví fanoušci (čtěte moje babička a Rob) už to po mě chtějí pěknou řádku týdnů, tak už to asi musím vypustit a neřešit to.

V pondělí 6. 3. jsem přijala nabídku svojí první plnoúvazkové práce, nástup o dva týdny později. A to znamenalo jediné. Poslední dva týdny, kdy mám víc času než peněz, a dva týdny, po kterých mi začíná úplně nová životní etapa, na kterou bych měla být nějakým způsobem připravená.

Bylo tak nějak jasné, že se ty dva týdny nevydržím válet doma. Ten první ještě mám nějaké závazky, ale v tom druhém musím provést něco pořádného. A tak jsem začala, docela na poslední chvíli, hledat letenky někam a promýšlet, co by se dalo. Nabízelo se navštívit Š. v Norsku, ale při té představě jsem si uvědomila, že se mi vůbec nechce nikam, kde je zima. Další aspekt byl, že jedu sama, protože moji kamarádi musí do školy (a protože vlastně docela dost chci jet sama), čímž se mi vyškrtaly všechny příliš exotické destinace, kam bych se bála (a moji blízcí ještě víc), a taky všechno, co příliš zavání městskou turistikou, protože přitom bych se užrala nudou. A pak už mi toho v tom vyhledávání From Brno +250 km to Anywhere vlastně nezbylo tolik. A Kanáry to vyhrávaly docela na plné čáře.

Další asi dva dny, a několik změn v cenách letenek mi trvalo ujasnit si poslední dvě věci: 1. na který ostrov chci vlastně letět a 2. jestli mám letět s přestupem přes noc v Barceloně (což vycházelo levně a bylo to výrazně lákavější, než jakékoliv jiné noci na letišti). Ale zvládla jsem zvážit všechna pro a proti a odolat všem emocionálním svodům/vyčkávat tak dlouho, že to po různém vývoji cen bylo jasné, a koupila jsem si letenku v neděli z Katovic na Tenerife a v pátek večer zpátky přes Londýn do Vídně. Juch.

Za zmínku ještě stojí, že jsem si k té letence nepřikoupila žádné zavazadlo, což znamená, že jsem měla nárok jen na příruční kabelku o maximálních rozměrech 20x30x40. Bylo to pak trochu dobrodružné.

Od celé té věci jsem si slibovala následující:

  1. Přestat mít pocit, že jsem celé to období nezaměstnanosti vůbec nezvládla efektivně využít.
  2. Nějak se překonat a udělat si přechodový rituál do dospělosti.
  3. Setřepat si myšlenky, ať jdu do práce s co nejčistější hlavou.
  4. Zkusit, jak zvládnu být sama. V životě jsem takhle šla jen jednou, na jednu noc do Podyjí, a vlastně mě to nebavilo. Ale poslední dobou mi přijde, že to čím dál víc vyhledávám. Chci vědět, co můj mozek udělá.
  5. Zažít teplo a použít španělštinu.

Zbývalo naplánovat, co tam přesně dělat. Jít. Přes Tenerife se táhne dálková trasa GR131, o níž byl český internet plný různých článků, a vlastně vypadala dobře, a asi by se za těch mých 5 nocí na ostrově měla dát tak akorát ujít. Ale když jsem se na ni dívala, měla jsem pocit, že vlastně nevím, proč bych měla jít zrovna tohle, jen protože to někdo nakreslil do mapy. Vede to z náhodné vesnice, kam bych se musela nějak dostat, do jiné náhodné vesnice, odkud bych se musela nějak dostat, sopečnej národní park to bere jaksi divně bokem, a asi se tam dost blbě doplňuje voda. Přišlo mi, že zajímavý bude jít i jakkoliv jinak. A tak jsem si řekla, že vyrazím pěšky rovnou z letiště na jihovýchodě ostrova a cílem bude dosáhnout moře na severozápadě. Podařilo se mi vytipovat si dokonce už doma i tři místa, kde by se mělo dát přespat (určitě nebo nejspíš) legálně, místa na doplnění vody a všecko. A kdyby cokoliv, je tam vlastně všude dost civilizace, domluvím se tam v pohodě, a když to celé dopadne jakkoliv jinak, tak se nic nestane.

Sbalila jsem si batůžek (dětskou krosnu Deuter FOX 30, nejlepší batoh všech dob). Potřebovala jsem, aby to bylo fakt malé a lehké, ale jelikož nejsem žádný sběratel drahého ultralight vybavení, bylo to spíš o tom si s sebou nic nebrat. Neměla jsem stan ani nic podobného, jen pončo. A pak Petrův spacák (protože můj péřák byl zbytečně velký a můj starý vypelichaný spacák se nezdál jako bezpečná volba do 2500 m. n. m.), Petrovu nafukovací karimatku (protože pěnovou do těch letadlových rozměrů fakt nezmáčknu), hamaku, ešus, vařič, lékárničku, opalovací krém, ručník, plavky, hůlky, powerbanku a španělskou knížku do letadla. A nějaký oblečení, ale toho jsem tak 95 % měla na sobě. Vážilo to doma před odchodem 6,5 kg a většinu cesty jsem si připadala zhruba jako se školní aktovkou. Možná se ještě tím ultralight nadšencem stanu, protože mi to přineslo nemalé uspokojení. Zároveň ale vím, že jsem nalosovala asi nejhezčí možné počasí, kdyby mě potkal déšť nebo mráz, tak budu solidně trpět. A hlavně, průchody letišti byly i s tímhle nastavením brutální adrenalin, který už asi nemám potřebu opakovat. Ola mi poradila skvělý tríček – Wizzair dovoluje si kromě zavazadla vzít na palubu ještě deku na zakrytí, za kterou můžete vydávat spacák. Ale přestože mi tenhle krok batoh dost zmenšil, furt to bylo takové hraniční.

A pak už jsem letěla.

Den 1 (Brno – Katowice – Tenerife Sur – plácek mezi kaktusy)

(→8 km, ↑330 m, ↓0)

Bylo to nejdál, co kdy. Hezky jsem si to naplánovala, ale nějak mě nenapadlo, že podívat se na mapu Katowic, najít tam letiště a konstatovat, že je to v docházkové vzdálenosti od autobusového nádraží, a že si cestou ještě stihnu někde koupit karamelky, není úplně dobrej nápad. Ono totiž to letiště, co je v podstatě ve městě, není to letiště, ze kterýho lítají letadla. Ani nevím, jak se mi na tuto skutečnost podařilo přijít už ve Flixbusu někde u Olomouce, ale dojít až k tomu špatnému letišti by bylo fakt zábavné. Naštěstí to dobře dopadlo, správné letiště je 40 km severně od centra, což busem vychází zhruba stejně, jako můj prvotní chodecký plán. Jen na ty karamelky nedošlo.

I přes všechny tríčky s vyndáváním spacáku a veškerým oblečením na sobě mě drsná paní na letišti nechala nacpat batoh do měřícího boxíku. Napoprvé se tam prostě nevešel, po náhodném přeskládání už ano. Kupodivu mi nikdo nezabavil hůlky, přestože se do boxíku nevešly ani na tělesovou úhlopříčku, o čemž jsem od začátku moc dobře věděla, ale říkala jsem si, že to zkusím.

Let byl dlouhý. Konkrétně byl dlouhý asi šest hodin. Myslela jsem si, že to má být pět, protože jsem nevěděla, že letím do jiné časové zóny, a ke konci mi už pěkně hrabalo. Co si pamatuju, vždycky jsem po vzletu okamžitě usnula, ale tady mi to nějak nešlo. Dala jsem si tedy za cíl dočíst knížku z knihobudky v Barceloně. Měla 140 stran, četla jsem ji už (skoro přesně) rok, byla jsem kousek za půlkou a přišlo mi, že dává smysl ji dočíst a nechat zase ve Španělsku, protože co s ní jinak. A kupodivu se mi to fakt povedlo, a dopsala jsem do ní rovnou vzkaz o tom, že je to moje první přečtená knížka ve španělštině. Další cíl je ji někde nechat.

Na místo jsme doletěli v 17:20. A bylo tam naprosto neuvěřitelné světlo a teplo, pocit zhruba tak červnového podvečera v Česku, sopky na obzoru a kaktusy. Vymotala jsem se z letiště, koupila si na benzince novou vodu, protože moje lahev mi vypadla někde při výstupu z letadla, a volajíc všem, komu jsem to slíbila, jsem vyrazila pěšky po první pěšince, na kterou jsem narazila.

Prvních asi pět kilometrů do nejbližšího města, San Isidro, bylo v podstatě po rovince a šlo se luxusně. Všude rostly opuncie v šíleném množství, byly obsypané plody a měla jsem na ně dost chuť, ale s taháním trnů celý týden úplně odevšud už mám docela traumatickou zkušenost z Portugalska, tak se mi dařilo nějakou dobu odolávat. Nakonec jsem podlehla a jeden plod jsem opatrně rozkrojila lžičkou a snědla metodou „jako kivi“. Šlo to překvapivě dobře. Vyhodnotila jsem, že je to nejspíš opuncie červená, zatímco posledně jsem jedla opuncii fíkovou. Tahle měla na plodech mnohem míň ostnů, ale zase nebyla tak dobrá a hrozně barvila.

Další zajímavou překážkou byl podchod pod dálnicí, který byl dlouhý a zahnutý takovým způsobem, že v něm byla úplně totální tma. A pak jsem už bokem lízla San Isidro, kochala se chvíli západem slunce, a pak už byla totální tma všude.

Můj foťák to teda úplně zachytit neuměl, ale bylo to hezký.

Nechtěla jsem spát přímo u města, tak jsem ještě chvíli pokračovala. Ukázalo se ovšem, že najít místo na spaní jen tak, protože z nějakého důvodu v OSM chybí fakt hodně domů. Tam, kde je na mapě jeden, je jich obvykle ve skutečnosti několik, stejně tak u všech křižovatek silnic, a tam kde je jich na mapě několik, je ve skutečnosti solidní vesnice. V této fázi cesty to pro mě znamenalo, že v místech, která na mapě vypadala fajn, na mě štěkali psi zpoza plotů, a čím dál víc to vypadalo, že budu muset dojít až k dalším zmapovaným sídlům a bude to už jenom horší. Navíc všude byly kaktusy, a kde nebyly kaktusy, tam byl plot. Nakonec jsem našla super místečko kdesi pod keřem na úpatí Montaña Gorda, ale byly to už fakt nervy.

Den 2 (plácek mezi kaktusy – Granadilla de Abona – Vilaflor de Chasna – Las Lajas)

(→22 km, ↑1844 m, ↓153 m)

Den začíná výpravou do Mercadony v Granadille. Je to od mého spacího místa o něco dál, než jsem čekala, cestou potkávám Zvíře: něco velikosti a tvaru psa, ale s obříma pouštníma ušima a divokými rysy. Na rozdíl od všech psů za ploty se mě bojí zhruba stejně, jako já jeho, a furt nemám tušení, co to bylo.

Návštěva španělského supermarketu byla jedna z věcí, na které jsem se dost těšila. A nakonec to ještě výrazně předčilo očekávání. Měli tam ty stejné věci jako v Katalánsku, z repráků hrála náhodná hudba ve španělštině a já se úplně nepochopitelně tetelila. To je dobré znamení. Po Barceloně se mi hrozně stýská, jenže neumím určit, kolik z toho tvoří místo, kolik lidi a kolik to erasmové nastavení mysli. Měla jsem trochu strach se tam vracet, protože z těch tří věcí bude s jistotou stejné pouze to místo, a možná by to mohlo být hrozné zklamání. Ale jestli se tam budu alespoň na okamžik cítit tak, jak jsem se cítila, když jsem v regálu našla flan de queso (na jehož existenci jsem téměř zapomněla), bude jakýkoliv výlet stát za to.

Nakoupila jsem toho hodně. Tak hodně, že jsem to (i po tom, co jsem značnou část ujedla na druhou snídani) dost natěsno nacpala do svého batohu. Vyplývaly z toho dvě věci: nejspíš už do konce pobytu nemusím nakupovat, a asi nemám nárok na plynovou bombu, protože ta se mi nikam nevejde, aspoň ji nemusím shánět. S vědomím, že by se tohle mohlo stát, jsem si na vaření koupila jen kuskus, který se v nejhorším dá udělat i ve studené vodě. Oni tam teda taky nic moc jiného vhodného neměli.

S výrazně těžším (ale na poměry cest se stanem pořád fakt luxusně lehkým) batohem vycházím na cestu. Tahle etapa byla totální peklo, nebýt ještě plná počátečního nadšení a energie, nevím, jestli bych si někde v půlce nelehla do příkopu a neumřela. Je strašné vedro, je to do kopce a vlastně tu nic není, jenom kaktusy, silnice a občas nějaká vesnice. Knihu nechávám v náhodné autobusové zastávce v jakési malé vesničce a v další malé vesničce navazuju svůj první mezilidský kontakt s někým jiným než s prodavačem při placení. (V překladu zhruba „To je dneska ale vedro, že?“ ‒ „Ano.“ ‒ „Jdeš do Vilafloru?“ ‒ (asi 10 sekund parsování poslední věty) „Ano.“ Nějak se mi nechce věřit, že jsem tu knížku mohla fakt dočíst.)

Krajina východní strany ostrova. Tyhle kanály byly hezký, jinak tam bylo vody zhruba nula.

S vypětím všech sil zvládnu šnečím tempem vystoupat až do Vilafloru, poslední obce před… vlastně celým výletem. Hned na začátku mě čeká jedno z největších dobrodružství za celou dobu: u jednoho z prvních domů, takové barabizny, u které si člověk není jistý, jestli je to víc zřícenina nebo staveniště, leží velký pes. Na volno, jen tak, na ulici. Doufám, že to znamená, že je to miloučký pejsánek, a opatrně ho obcházím po druhé straně cesty. Akorát že to miloučký pejsánek není, vrčí, štěká, běží ke mě, nevím co mám dělat, a tak běžím taky. To už by bylo docela nepříjemný, ale když vyběhnu za roh, je tam vchod do onoho domu a dalších n psů. A další vybíhají zevnitř, zatímco člověk, který k nim podle všeho patří, jde do domu a vypadá, že je mu můj život ukradený. Chystám se volat o pomoc ve všech světových jazycích, ale v tom jede okolo auto, celá smečka obrátí svoji pozornost na něj, utíká za ním a já už je nezajímám. Uf. Tohle jsem tu nečekala.

V samotném městě je překvapivě živo, spousta turistů, hezký kostel a hezká kašna, ve které si namáčím šátek na hlavu a můj život se skokově zlepšuje. Naopak mě zklamává, že tu není žádné pítko. Kupovat další lahev v obchodě se mi nechce, a nakonec radši vyrážím dál se svým zbytkem vody a doufám, že to bude stačit. Stmívá se asi za tři hodiny, k mému spacímu místu je to ještě asi 8 km do dálky a 800 m do výšky, to vyjde natěsno.

Naštěstí už přestává být nesnesitělně a zároveň začíná les. Taky se poprvé na chvíli napojuju na GR131, v podstatě v protisměru toho, jak celkově jdu. Je to tu hezký, cesta se najednou zdá přizpůsobená tomu, aby po ní někdo chodil, jsou tu borovice, výhledy a věci někým poskládané z kamenů snad jen proto, aby mi udělaly radost: mohylky označující (i jinak neznačené) cesty, lavičky, plácek na stan. Sápu se do kopce a vlastně to není tak strašný.

Do tábořiště přicházím fakt přesně se setměním. Je to luxusní área recreativa, místo se hřištěm, spoustou piknikových stolů, grily, splachovacím záchodem, tekoucí vodou a místem, kde se smí legálně tábořit. Teda, měli byste si to předem rezervovat tady, což se mi ale nechtělo dělat, když jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, jestli tam stihnu dojít.A na místě to udělat nemůžu, protože tam není signál.

Rozhodla jsem se, že využiju přítomnosti stromů a pověsím si hamaku, když ji s sebou táhnu. Byla to blbost, asi jsem ji nějak moc vypnula, takže je hrozně nestabilní a je z toho docela pekelná noc, kdy se nemůžu normálně přetočit a jen svádím boj s karimatkou o to, kdo bude ležet nahoře.

Den 3 (Las Lajas – Montaña Blanca)

(→19 km, ↑1023 m, ↓574 m)

Snídám kuskus s tuňákem. Udělal se přes noc ve vodě krásně do měkka, jen mi přijde, že je to po ránu dost nepříjemně studené. K obědu by to bylo mnohem lepší, ale to jaksi nelze provést. Vůbec mě tu celou dobu napadají myšlenky na toto téma: světlo je 12 hodin, z toho reálně použitelné k pořádnému chození jsou tak první tři a poslední tři, ve zbytku času je vedro. Proč si musí člověk balit ráno a utábořovat se večer, když je to nejhodnotnější část dne? Přes poledne bych ten spacák a karimatku balila klidně přetkrát dokola, kdybych to nemusela dělat ráno…

A pak už vyrážím do hor. Plán je přejít přes většinu sopečné plošiny nahoře k jakémusi přístřešku/jeskyňce vyznačené v mapě. Trochu jsem přemýšlela i nad variantou vzít to přes Teide, ale jsem srab a na 12hodinový výlet za 12 hodin světla jsem si netroufala. Takže tak okolo.

První fází bylo posledních 350 metrů stoupání. Takhle po ránu to šlo docela snadno, za chvíli jsem v národním parku, a za další chvíli na hřebeni.

Je docela těžký slovy popsat, jak tam ten tvar země funguje, ani mně to z mapy nebylo úplně na první pohled zřejmý. Ale zkrátka uprostřed ostrova je Teide, sopka, nejvyšší hora Španělska, 3718 m. n. m. Kolem ní je taková sopečná poušť, vlastně rovinka v asi 2000 m. n. m. A okolo té pouště, tedy zejména z té strany odkud jsem přišla já, je takový prstencový hřeben, který má zhruba 2500 m. n. m. a je z něj naprosto boží výhled. Na jedné straně je sopka, která je sama o sobě dost majestátní, a krajina, kterou jsem do té doby neviděla, a na druhé straně je zbytek ostrova.

A tak jsem ve chvíli, kdy jsem vyšla nahoru na hřeben, prostě padla na zadek neschopná pohybu, ne proto, že bych byla tak zničená, ale proto, že mi to všechno pode mnou přišlo úplně hustý. Následujících pár kilometrů po hřebeni hodnotím jako nejzajímavější část cesty, o něco náročnější než jsem čekala, ale fakt super.

Tohle je ten první pohled do kráteru, který mě posadil na zadek.

Z hřebene klesám dolů do kráteru. Jsou tu najednou mraky lidí, kteří si sem dojeli autem, a zblízka mi to tu najednou nepřipadá až tak zajímavý jako z výšky. A taky zjišťuju, že je mi blbě. Nahoře příjemně foukalo a nezdálo se být tak vedro jako včera, ale asi to slunko furt svítí. A já si to pojistila tím, že jsem si hezky na sluníčku několik desítek minut volala s Petrem. Piju a piju. Původně jsem doufala, že by mi moje 3 litry vody mohly vydržet až do zítřka, ale asi bude lepší to teď vzít přes hotel Parador asi kilometr ode mě a doplnit zásoby.

Cestou přemýšlím, jestli bych si tam, když už tam budu a vypiju jim jejich vodu, měla i něco dát. Je to jediná restaurace široko daleko, je tam fakt milion lidí a kolem stojí milion jejich aut a vůbec nemám chuť tohle místo nějak podporovat, ale chuť na pivo mám. A co když budou záchody jen pro hosty? Ukazuje je se, že záchody jsou za euro i pro hosty, což beru jako jasný signál, že si tu nic dávat nemám. Nicméně zatímco hledám peněženku, chlápek vybírající eura někam odchází a lidé, kterým se chce čurat a nemají komu zaplatit, v klidu prochází dovnitř. Tak jdu taky a náležitě si to užívám. Umyvadla jsou na napouštění lahví dost naprd, nějak s tím bojuju, když dovnitř vchází uklízečka a říká mi, že se to nesmí. Tak se (víc rukama než španělsky) ptám, jestli se tu dá sehnat nějaká jiná voda, a ona mi to napouští ve svým úklidovým kamrlíku, kde se to zřejmě smí. Výhra. Tak si to pivo asi dát musím.

Jestli to byl dobrý nápad, nevím. Fotím si zatím nejhezčí fotečku na svém Untappd, ale už předtím mi bylo blbě a byla jsem taková zmatená, na což alkohol fakt nepomohl. Už zase jsou čtyři odpoledne, takže mě už zase čeká závod se sluncem o to, kdo zapadne dřív. Mám pocit, že na chůzi to pivo a úpal zas tak špatné není, jdu jaksi na autopilota, moc nic neřeším a jde to rychle. Nutno teda říct, že všechny cestičky tady jsou po téměř dokonalé rovině, krásně obeskládané kameny a není potřeba vůbec přemýšlet o tom, kam člověk položí nohu.

Tohle jsou ty blbuvzdorný cestičky.

Mám trochu nervy z poslední fáze cesty, kde mám nastoupat pár set metrů v podstatě směrem na Teide a docela se bojím, jaké by to bylo, kdybych to nestihla do setmění. Pak se ale ukazuje, že začátek toho stoupání je obrovská cesta, v podstatě silnička, takže to celé stíhám zakončit dřív než předchozí den. Moje poslední obava jsou protijdoucí skupinky lidí, kterým by mohlo být divný, že lezu sama na Teide za soumraku navzdory všem cedulím „Nelezte tam v noci“ a „Nelezte tam sami“, ale asi je to všem jedno. Od úplně posledního týpka s pivem si dokonce vyslechnu nějakou španělskou (asi) lichotku.

Na mém spacím místě jsou dva lidi, kteří si staví stany před přístřeškem, takže ten mám celý pro sebe. Trošku jsem snila o tom, že bych tu mohla potkat někoho, kdo chce zítra ráno vyrazit nahoru, protože sama si tam netroufám (a vlastně celou dobu moc nepočítám s tím, že bych tam lezla), ale teď mě to láká. Tak špicuju uši, co je to vlastně za lidi. Češi, překvapivě. Jdu se seznámit, ale zjišťuju, že nahoře už byli a zítra pokračujou dolů. Ještě se k nim mají připojit další dva, co lezli na úplný vrcholek potom, co poslední lanovkou sjel hlídač dolů, ale těmhle už se nechtělo čekat. Taky si myslí, že v noci ve svém domečku zmrznu, nabízí mi nějaké kusy vybavení nebo místo ve stanu, ale já odmítám. Mimochodem mám z útržků jejich konverzací pocit, že by se možná mohli znát s člověkem, z jehož blogu jsem při plánování nejvíc vycházela. (Zpětně jsem doma zjistila, že jo. Zábavné.)

Furt ještě mírně zvažuju, že bych mohla ráno vstát brzo a vylézt na Teide, třeba si tu i nechat většinu věcí a jít úplně nalehko, je to jen asi kilometr výšky na 6 kilometrech dálky. Ale bojím se. Bojím se, že mi bude v noci zima a nebudu vyspaná, že to neujdu, že se mi něco stane, že nebudu stíhat a zatmím na nějakém nepříjemném místě. A tak si dávám stejně jako moji spolunocležníci budík na 7 a nápad pohřbívám.

Den 4 (Montaña Blanca – La Caldera)

(→21 km, ↑210 m, ↓1537 m)

V noci mi nebyla vůbec zima. Zato ráno po vylezení ze spacáku je zima solidní a studený kuskus s tuňákem č. 2 je docela výzva. Balení mi trvá o pár minut dýl než zbytku (a to ani nemusím bourat stan, ale ten kuskus byl prostě náročný). Strašně fouká, krajina je víc než kdy dřív poušť a všude je prach.

Tan prach není úplně příjemný, ale vlastně je dost estetický.

Jdu z mírného kopce a snažím se dohnat svoje spolunocležníky. To se mi nedaří, ale i tak jdu asi na svoje poměry fakt rychle. Původně jsem plánovala odměňující oběd v restauraci El Portillo, ale pomalu mi dochází, ža tam tímhle tempem dojdu tak v 9. Začínám se tedy naopak co nejvíc loudat, ohlížet se na Teide, litovat, že jsem tam dnes nevylezla, když to klesání jde tak lehce, svačit, pít, číst si naučné cedule, prohlížet si kytičky a ještěrky a volat mamince. Tímto způsobem se mi podaří čas příchodu k hospodě oddálit až na neuvěřitelných 10:30. Což je teda furt ještě alespoň 3 hodiny před přijatelným časem na španělský oběd. Nevím, jak jsem si to jako představovala.

Po příchodu k hospodě ale zjišťuju překvapivou věc: je zavřená. V jakémkoliv jiném scénáři, zejména v tom, kdy ráno lezu na Teide, dopiju tam své zásoby vody a sem dorážím ve čryři odpoledne úplně zničená, by mě to asi fakt naštvalo. Ale takhle mi to umožní o něco míň litovat, že jsem tu tak brzy, a můžu vesele pokračovat.

Tady začíná opravdové klesání. A taky les. Velmi brzy překvapeně zjišťuju, že západní strana ostrova je úplně jiná, než východní, i když na mapě vypadá docela podobně. Svah je tu o dost prudší a je tu mnohem vlhčeji – jak zrovna teď ve vzduchu (vůbec není vedro), tak zřejmě dlouhodobě, protože borovicový les je podrostlý vším možným, je tu tráva a listnaté keře a barevné kytky a je to krásný. Mimochodem se napojuju znovu na GR, takže míjím asi 5 dvojic lidí s krosnami. Já jsem jediná samotná a mám rozhodně nejmenší batoh. Snažím se odhadnout, kolik z nich jsou Češi, ale začít zdravit česku se oshodlám až před posledním párem. A ti mě nakonec zdraví česky dřív, než já je.

K místu, kde chci spát, tedy k další área recreativa přicházím asi ve čtyři. To jsem taky úplně neplánovala. Nevím co dál, plánovala jsem se tady zase odpojit od GR a zítra dojít dolů k moři, ale tam v tuhle chvíli nemá smysl pokračovat, neměla bych kde spát. Zvažuju jít ještě kousek dál po GR, ale zdá se mi to jako takové chození pro chození a navíc teď dlouho nebude žádná další rozumná odbočka až na pobřeží.

Tak zatím alespoň využívám zdejší infrastruktury, rozdělávám oheň v grilu a vařím si teplý kuskus s tuňákem. A zjišťuju přitom, že přestože jsem si toho dosud nevšimla, asi jsem fakt unavená a mám už zase v háji kolena, což necítím, když mám hůlky, ale bez nich je to dost děsný. Tak bych asi už nikam pokračovat neměla. Zároveň ale chytám jakýsi smutek z toho, že najednou nemám žádný cíl, poprvé se mi začíná stýskat po mezilidské komunikaci a tak. Jdu do prostoru pro stanování, věším si tam hamaku, chvíli se v ní jen tak válím. Stejně jako v předchozím kempu tu ale není signál (všude jinde je, myslím že ta místa vybírají schválně), takže se začnu nudit, nechávám tam většinu věcí a jdu na krátkou obhlídku okolí. Nenacházím nic extra zajímavého, vracím se zpět a ještě chvíli pozoruju ostatní spolunocležníky. Nejvíc mě baví kluk mého věku, který sem dojel sám s obří dodávkou, vytáhl z ní skládací židle a stůl, obří plotýnku a dva velké hrnce a začal vařit jakési super složité těstoviny v množství, které rozhodně nemůže jeden člověk sníst. Fascinuje mě kontrast s mým batohem, to, že si někdo sám půjčí tak velké auto, i to, jak jsme si vlastně ve výsledku podobní a stejně osamělí ve svojí hlavě. Pak už si nafukuju karimatku , do hamaky házím batoh a jdu spát na zem pod ni, protože se mi vůbec nechce opakovat noc číslo 2. Chvíli po setmění přichází ještě moji čeští kamarádi z předchozí noci. Vlastně vůbec nevím, jak je možné, že jsou tu až teď, ale jedna z nich měla propíchlou karimatku, tak to asi řešili někde v civilizaci.

Den 5 (La Caldera – Puerto de la Cruz)

(→17 km, ↑141 m, ↓1354 m)

V noci zjišťuju, že mám taky píchlou karimatku, ale vždycky ji stačí dofouknout a člověk může v klidu spát další dvě až tři hodiny. Mrzí mě na tom jen to, že není moje.

Neměla jsem žádný budík, ale ráno mě probouzí zbytek kempu. Je mi smutno z toho, že už se to chýlí ke konci. Čechům sděluju, jak vypadají kohoutky s vodou o kousek dál na cestě, u kterých jsem včera večer byla. (V pohodě, ale je u nich cedulka agua no potable, stejně jako u všech kohoutků tady u grilovacích míst. Já to piju a furt žiju.) Vracím se ke grilům a vařím si další kuskus. Učinila jsem objev: Kuskus s flanem, datlemi a kešu je docela luxusní snídaňová kaše. Ten flan by asi šel nahradit docela libovolným mléčným výrobkem, ale tohle je extra mňamka.

Dolů je to z kopce. Hodně z kopce. Bolí mě kolena, podepírám se hůlkama, ale i tak chodím jak retardovaná kachna a nechávám se předbíhat místními obyvateli, kteří si spokojeně nesou nákup domů. Je to docela fascinující, ten sklon je šílený, ale všude je to tu kolem cesty zastavěné. Občas kolem mě projede auto směrem nahoru v naprosto neuvěřitelném turbo módu. Jestli šli ti Češi včera někam sem, tak už asi chápu, proč jim to tak trvalo. Cestou navazuju španělské dvě konverzace s lidmi, kteří se mě ptají kam jdu. V té druhé to zvládám celé vysvětlit od začátku do konce, začínám věřit, že jsem tu knížku fakt dočetla.

Prvním záchytným bodem je město La Orotava. Je to tam dost hezký, spousta zajímavých starých domečků a dalších staveb, ale jak se mi to tak stává, civilizace mi po pár desítkách minut začne lézt na nervy. Je tu všude strašně aut a lidí a vlastně nevím, co tu mám přesně dělat. Zvažuju, že bych si mohla někde dát jídlo, ale výběr podniku mě zcela paralyzuje a navíc asi nesnáším chození do restaurací sama, takže nakonec žužlám tvrdou bagetu s chorizem kdesi na náměstí. V těch městech bych asi potřebovala někoho, kdo by za mě rozhodoval a navigoval mě, protože já na to vůbec nemám sílu. A nebo možná naopak ne, ještě by tu chtěl trávit víc času, než je nutné.

Pokračuju dál. Už je to míň z kopce, ale ukazuje se, že dalším náročnou překážkou je dálnice. Vůbec tu to není stavěné na to, že by tu někdo šel pěšky, a i na menších silnicích a nadjezdech je šílený provoz. Naštěstí tu zrovna jde nějaký člověk, který už to má zřejmě natrénované, a tak následuju jeho šlépěje a nic mě nezajede. A pak už je tu Puerto de la Cruz. Je to veliké přímořské letovisko, samé hotely a restaurace a turisti. Nikde nezastavuju, protože se strašně těším moment kdy dorazím k moři a budu tuhle pouť moct prohlásit za dokončenou. To se posléze děje, dělám si tam selfíčko, přeměřuju celou trasu na mapě, dávám si zmrzlinu a je mi fajn.

Pak mi ale dochází že vůbec netuším, co mám teď dělat. Přesně po sem jsem měla cestu skvěle naplánovanou a všechno vycházelo, ale v tenhle moment přichází fáze a pak se uvidí. Představovala jsem si, že buď někde tady v okolí najdu místo na spaní, nebo popojedu autobusem někam kousek jinam, kde to bude lepší. Ale tady to na spaní nevypadá, všude jsou tu hotely a prudké pobřeží s útesy. A kdybych měla jet někam jinam, tak vůbec nevím kam, a dost možná tam dojedu někdy pozdě za tmy, a když nepůjde spát ani tam, tak jsem v háji. Chvíli se válím na černé pláži a zvažuju spaní někde v parku, ale mám strach. A tak si nakonec kupuju celodenní jízdenku a vyrážím na autobus směrem k nejbližšímu místu, kde vím, že se dá pohodlně vyspat – zpátky tam, kde jsem byla před 24 hodinami. Cestou přemítám nad tím, co tím celým vlastně sleduju. Proč jsem dopoledne v bolestech musela jít pěšky tou docela nudnou krajinou a teď si dovolím jet tutéž cestu autobusem, proč jsem se tolik potřebovala dostat zrovna k moři a proč jsem se v duchu smála klukovi s dodávkou. Odpovědi nemám.

Den 6 – 7 (aneb cesty dopravními prostředky)

Poslední ráno opakuju včerejšek. Rozdíly jsou v tom, že jsem v noci malinko zmokla s při snídani suším spacák, a že mám k snídani (opět kuskus s flanem) navíc dvě nejlepší věci na světě, kivi a pivo, které jsem si koupila včera ve městě. A pak taky, že kemp byl tentokrát skoro prázdný, ale v piknikovém areálu se jaksi odnikud objevilo hned několik lidí. Nejvíc pohledů po sobě hážu s klukem, který je taky sám a taky natěžko. On svoji snídani balí chvíli přede mnou, ale nakonec se překvapivě setkáme na autobusové zastávce a sdílíme své osudy. Je z Německa, jde GR131 (prodlouženou o Teide), bojí se pít tu nepitnou vodu, tak si jede do civilizace koupit pití. Já se snažím vysvětlit svoji trasu a plány, ale asi jsou trochu nepochopitelné. Ale konečně někomu zvládám říct, proč jsem sem vůbec přijela, což je mi z nějakého důvodu příjemné. Asi už mi fakt začíná chybět mezilidský kontakt.

Přestup v Puerto de la Cruz je tentokrát docela krušný. Vystupuju na jedné z mnoha zastávek, kde má zastavovat i autobus do Santa Cruz, ale ten kolem jen projede. Je plný a nikoho nenabírá. Vyrážím pěšky až na autobusové nádraží, kde ten autobus začíná, a tam se naštěstí o hodinu později do nějakého vejdu. Všechny ostatní zastávky ve městě pak projíždíme bez zastavení.

Puerto de la Cruz nebylo s tím milionem turistů, aut a hotelů nijak zvlášť hezký město. Nicméně to furt nebylo nic oproti Santa Cruz, kde nebyli ani ti turisti, jen auta, průmyslový věci a sídla všeho, co na takovém ostrově může sídlit. To, že bych se sem měla podívat, navrhl Petr na základě pohledu do mapy. No nevím. Chtěla bych se alespoň vykoupat v moři, protože když jsem včera došla na pláž, byla už docela kosa, ale teď je hezky. Na mapě v tomto městě nacházím přesně jednu pláž, projít tam musím takovým podezřele úzký průchodem mezi restaurací a aquaparkem… a pak zjišťuju, že je tam zákaz koupání kvůli znečištění a nějaká bezdomovecká kolonie. Tak asi nic.

Jediná věc, kterou z tohoto města oceňuji, je ta bílá socha vulvy.

Zvažuji své možnosti. Je tu několik věcí, co bych měla nebo chtěla udělat:

  1. Vykoupat se
  2. Koupit si novou knížku ve španělštině
  3. Koupit si nový pečivo, protože tvrdé bagety ze dne 2 konečně padly
  4. Být asi za 3 a půl hodiny na letišti. Autobus tam jede zhruba hodinu, takže to teď vychází prostě tak akorát blbě.

Nakonec si říkám, že plán knížka nejde řešit jinde než tady, takže bych ho měla jít vyřešit teď, a zbytek se uvidí pak. Jdu do nejbližšího knihkupectví, nějakou dobu tam zoufale procházím a nevím, co chci. Trochu přemýšlím, že bych napsala Robovi o nějakou radu, ale na to asi nemám čas, třeba někdy příště. Nakonec v dětském oddělení narážím na knížku, která vypadá, že splňuje mé požadavky: tenká, není to překlad z jiného jazyka, jako bonus se odehrává na Tenerife. Ok.

Ve vedlejším Lidlu se mi podaří splnit i cíl pečivo a vracím se na autobusák. Ujíždí mi to před nosem, tak čekám půl hodiny na další a opět zvažuju možnosti. Jako nejpříhodnější možná pláž se jeví vesnička El Médano hned za letištěm. Teda, asi tak 6,5 km chůze od vchodu do letiště. Jede tam rozumně autobus, a od tam pak můžu vyrazit hroznou rychlostí na letiště (čímž bych to vlastně hrozně hezky uzavřela, protože bych si do svojí cesty doplnila ten poslední kousek k tomu, aby byla od moře k moři, nebo můžu sednout na další autobus a doufat, že se to už nijak nezkomplikuje. Každopádně nebudu mít moc času na to tam pobýt, ale co se dá dělat.

Nakonec se tady z té rychloodbočky stává lepší zakončení než jsem čekala. Hned u zastávky je asi nejpříjemnější plážička, na které jsem zatím byla, nejsou tu moc vlny, svítí sluníčko a naproti zastávce je kavárna jménem Ubuntu. Uměla bych si představit tu strávit klidně celý dnešek, škoda. Provádím rychlokoupačku a o půl hodiny později nastupuju na autobus zpátky k dálnici, protože mu nakonec věřím víc než svým zmrzačeným nohám. A to je tak nějak konec Tenerife.

Na letišti mi pohledný pracovník kontroly zabavuje hůlky, protože je to prý zbraň. Jsem z toho tak zmatená, že mu nejdřív řeknu, že neumím moc španělsky, ale pak na jeho anglické otázky odpovídám ve španělštině. Letím do Londýna, spím na letišti, letím do Vídně. Naštěstí už nikdo neřeší velikost mého batohu. Poslední letadlo je zajímavé tím, že je tam víc letušáků než letušek, a že jeden z nich nenápadně předá slečně sedící vedle mě papírový kelímek s vyznáním lásky. Po dalších dvou hodinách čekání na letišti ve Vídni a dvou hodinách ve vlaku dorážím domů úplně zničená. Asi už nikdy nikam nechci letět s věcmi na přechod hor bez zavazadla ani s nočními přestupy, protože teď už budu bohatá a nebudu to mít zapotřebí a nebudu na takový kraviny mít čas. Ehm, dobře. Nebudu takhle lítat, dokud na tohle nezapomenu.

Bylo to skvělý. Splnilo to všechno, co jsem od toho dopředu chtěla, byť si ještě ¨furt vyčítám, že jsem nebyla nahoře na Teide. Mám teď hroznou chuť přesně tohohle zažít víc, totiž bytí sama a chození bez rozptylování jinýma věcma. Setřepávání myšlenek, dokud nejsou úplně setřepaný. Šla bych na nějaký pořádný přechod na víc než týden. Jenže se obávám, že jen tak nebude příležitost, protože mám málo dovolené a moc lidí, co chtějí ten čas trávit se mnou a já s nimi. Takže další díl nevím kdy.

  1. Tyjo, to zní dobře. Jsi dobrá, že jsi zvládla tu knihu ve španělštině. To mám pocit, že nevím, jestli někdy zvládnu. Měl jsem ještě další hromadu poznatků a otázek, ale všechny sem je zapomněl a za 3 hodiny mám zkoušku z neuronek a měl bych se učit.

Napsat komentář