Proč nepíšu, ptají se kočky

Je toho víc.

Myslím, že to začalo mým přijímáním do práce. Jasně, je hloupé čekat, že když si zaregistrujete doménu na vlastní jméno, tak ji její registrátor nenajde. Jenže to, že ji podle toho jména najde Google už je horší a to, že si váš nadřízený myslí, že píšete na internet příliš intimní věci taky. (Přitom já jsem ten obsah vyloženě jako intimní nebrala nikdy, ať si to čte každý, komu stojím za jeho čas, stejně jako nemám naživo problém mluvit o skoro o ničem, pokud druhá strana projeví zájem.) Najednou to nešlo. Docela prudce, i když za vinu by to šlo dát i tomu, že jsem zbytek svého volného času najednou trávila v práci.

Druhý stupeň konce přišel někdy před půl rokem, během školního roku jsem ještě rozepsala pár povzdechů, dokončeno toho bylo málo a ještě si myslím, že ne moc dobře, ale něco jsem občas napsala. Pak přišla maturita a můj život se rozjel.Jakože v asi docela pozitivním slova smyslu.

O prázdninách jsem dělala věci, v semestru jsem spala. Sama jsem po dvou letech vysadila antidepresiva a momentálně prožívám navíc v pohodě zimu za posledních zhruba deset let. Můj život je klidný, pravidelný, nudný a spokojený. Nemám chuť ani čas pitvat svoji duši a i kdybych to dělala, nenajdu na ní nic zajímavýho. Asi jsem dospělák, nebo co.

Mohla bych psát tak leda cukrový články o tom, jak je super mít super život. A to by mě nebavilo, pardon.
Mohla bych psát svoje názory na věci. Ale to mi nejde a nikdy nejsem spokojená. A navíc tak moc názorů na věci nemám a ty co mám nepotřebuju nikomu cpát.
Mohla bych psát třeba recepty na dorty, ale to bych nejdřív musela péct nějaký dorty…

Co bude s blogem, nevím. Pokud mám dostat chuť sem něco dávat (i když moc netuším, co by to bylo), asi s ním budu muset něco udělat. Ten Disqus na tomhle pozadí je v obou barevných variantách horší, než jsem si pamatovala, a za čtyři a půl roku s tím nikdo nic neudělal. Mohla bych si udělat blog hodný dospělé osoby, třeba i nějakou úvodní stránku, prostě tu doménu trochu využívat. Jenže mám obavu, že vyrábět to by mě nebavilo a jen upravením nějaké šablony bych šíleně nakrknula své šestnáctileté já, kterému to tady všechno patří.

Jenom prostě nechci umřít stejně, jako všichni moji někdejší kamarádi a idolové z blog.cz a chci mít svůj život trošku zaznamenaný na jednom místě.

Uvidíme.

Metamorfóza

Ach.

Měním se. Cítím to. Tak silně. Nedává to smysl. Nemusí to dávat smysl. Prostě to je. Ani nevím, jestli je to vidět zvenku na mě jako člověku, ne písmenkách.

A vlastně se znám. Vlastně mě to nepřekvapuje. Ani to nepotřebuju nějak detailně popisovat. Je mi to vlastně jedno. Jen mě baví to vnímat. Takovej zvláštní tlak na duši, vzpomínky na kusy existence, kdy jsem byla taková. Vnímání jiných věcí jiným způsobem. Radost a nepotřeba spánku. Snění o hloupých budoucnostech místo počítání, vzpomínek na předchozích pár hodin a jiné přízemnosti. Sledování cizích lidí bez uhýbání očima. Chuť psát.

Sílí.

 
Konečně jsem zvládla sem v pondělí zvládla nacpat a postupně pak dodělat svůj vlastní theme. Asi to není vidět. Ale je to fajn. Teda skoro. Nějak jsem nezvládla nastavit nějaký slušný zobrazování galerie, i když tomu ještě věřím, jestli na to bude čas. Horší je, že mi přestaly fungovat všechny pluginy kromě disqusu (a ten nejspíš přežil jen díky tomu, že komentáře jsem taky ukradla twentytenu, protože stejně nejsou vidět v původní formě, tak je to jedno.) Je to hloupé. Nemám G+1, nemám prohlížení galerií, nefunguje mi Analytics. Nefunguje mi ani nic jinýho, co bych si sem třeba přidala. Celkem mi to vadí. A já jsem asi moc blbá na to, abych to pochopila, nastavila, zprovoznila. Ach jo.

 
Jsem zase (nebo pořád ještě?) neuvěřitelně oddílově aktivní. Přestávám se bát. Včera jsem přijela domů z povedené akce a následné porady natolik spokojená, že jsem jen tak, měsíc a půl předem otevřela dokument s pravidlama na velikonočky a zapisovala. Mám dobrovolně dvě hry sama za sebe. A to je na mě hodně velkej úspěch. A přitom vlastně absolutně nestíhám všechno, co jsem slíbila udělat. Ale to nevadí.
A přitom jsem si ještě před pár dny říkala, že si vlastně umím čím dál líp představit, že jednou třeba nastane nějaká situace, která mi v tom všem bude nějak bránit a že pak dokážu prostě opustit. Ale žijme přítomností.

 
Mám chuť dělat hrozně moc věcí, ale nic nestíhám. Zrušila bych školní docházku.

Je nepopsatelně supr slyšet písničku, kterou jsem poprvé slyšela bez deseti dnů před rokem, kvůli zvukařskýmu zemětřesení místo dvakrát jen jednou. A od té doby jsem jen čekala na to, až si ji pustím znova. A pak zjistit, že jako demo visí už celej ten rok jako demo na youtube, jen jsem ji nehledala.

Letos vychází hrozně moc důležitých hudebních alb.

Myslím, že letos je správný rok.

O blogerech

Fascinují mě lidi.

Už víc než tři měsíce jsem pryč z blog.cz. Je to hrozně zvláštní. Nepřišla jsem na nic, co by mi vyloženě chybělo. Jsem volná, ale ne až tak, jak jsem si možná myslela že budu. Ta adresa působí profesionálně, ale ten blog vypadá a je pořád stejný. Jen jsem na tu komunitu napojená už jen tak nějak z půlky, pouze na tu naši interní, ostatní blogeři už mě jen tak nevyhledávají, jsem cizí, snad se mě bojí. Návštěvnost je srovnatelná, jen cizí komentáře už tu prostě nejsou. Já sama vím, že napsat komentář k cizímu článku na blog.cz je pro mě mnohem snazší, než kamkoliv jinam, protože celá ta doména je už tak nějak zvyklá na to, že se tam píšou blbosti, takže můj blbej komentář se ztratí.

Ale o tom jsem psát nechtěla.

Chtěla jsem hlavně říct, že mě fascinují blogcézeťáci, takhle z venku.

Možná až teď, možná už dávno, mi došlo, že jsou si vzájemně hrozně podobní. Asi ne úplně všichni, ale dělí se to na ákáčkáře a růžovky. Růžovky jsou taky fascinující, ale z bavení se čtením dívčích blogísků už jsem nějak vyrostla. Jsou všechny stejné, občas fakt vtipné a jsou jich mraky a mraky. Jenže ti velcí autoři jsou skoro stejní. Autorská část blog.cz je neuvěřitelně jednotná záležitost, hrozně uzavřená komunita. Všichni se tam vzájemně ovlivňují, všichni mají své vzory mezi ostatními, kterým se touží vyrovnat, takže ve výsledku všichni píšou, tvoří a přemýšlí hrozně podobně. Nebo možná obecně blogují právě jenom tyhle typ lidí, respektive jenom tyhle typy lidí si k blogování vyberou blog.cz, protože je fakt, že blogy jinde vypadají z velké části jinak. Každopádně ve výsledku to je tak, že se mi stává, že poznám člověka a prostě vím, že bloguje, a jsem přesvědčená, že vím i kde. A pak se ukáže, že mám fakt pravdu.

Nemyslím to zle. Už jen proto, že sama sebe pořád považuju za člena té komunity, stejně jako všechny ostatní „zběhy“. Buď ovlivněná ostatními, nebo ta, která začala původně a několikrát blogovat tam už budu navždycky. Jen říkám, že mě to fascinuje.

Člověk z autorské sekce blog.cz je už tak nějak ze zásady:

  • Kreativní – To je tak nějak samozřejmost. Jinak by neměl co zveřejňovat. Ideálně je všeobecně kreativní, takže píše, kreslí, fotí, dělá grafiku a pravděpodobně ještě něco. Když píše, tak dost možná píše fanfiction. Myslí si, že mu to jde, jinak by to nezveřejňoval.
  • Geniální – Myslí si to. Je o tom přesvědčen. Pohrdá svými zabedněnými vrstevníky ze sekce růžovek. Jeho názory jsou natolik správné, že by si je na jeho blogu měl přečíst každý a řídit se podle nich.
  • „Anonymní“ – Má svoji přezdívku, pod kterou se schovává, ale zároveň říká světu o sobě pomalu všechno. Hlavně nedej bože, aby jeho blog našel někdo, kdo ho zná doopravdy, to by se musel rychle sbalit a stěhovat, protože se za svoje skvělé výtvory a geniální myšlenky ve skutečnosti vlastně stydí.
  • Divný – A zakládá si na tom. Blog je pro něj únikem z reality, kde si o něm všichni myslí, že je divný příliš. (Protože jsou samozřejmě úplně blbí.) Ale tady je divný přesně akorát na to, aby to každého zajímalo.
  • Kritický – Pozitivní články jsou nudné. A ze všeho nejzajímavější jsou blogové války, proti růžovkám, proti adminům, proti systému, v těch se vyžívá.
  • V každém případě rád a hodně čte. To je jasné.

A já jsem prostě z hóódně velké části taková. A spoustu blogerů mám hrozně ráda a i snad se všemi bych se kamarádila, kdybych je znala osobně třeba ze školy nebo odněkud. Jen se mi zdají/zdáme hrozně legrační, fascinující, namyšlení, správní.

Liebster Award

Možná nikdo neví, kde se vzal, ale každopádně jsem na něj narazila dostatečněkrát na to, abych se na něj těšila. Všichni pohybující se ve vodách odkazově přilehlých k blog.cz to musí znát, kdyby náhodou ne, tak zadání je následující:

  1. Řekni o sobě 10 věcí.
  2. Odpověz na 10 otázek blogera, který tě nominoval.
  3. Vymysli 10 otázek pro ty, které chceš nominovat.
  4. Nominuj 5 blogerů, kteří mají míň než 200 pravidelných čtenářů.
  5. Informuj ty blogery o tom, že jsi je nominoval/a.

Nominovala mě Vendula, jsem jí vděčná. Na dvě otázky jsem stihla po ránu odpovědět na Asku, ale když nakonec můžu i takhle, tak odpovím takhle, je to takové vznešenější.

1. Řekni o sobě deset věcí

  1. Jsem Fitli, živočišný druh zebra, pohlaví nevyhraněné.
  2. Jsem opět fakt hodně závislá na hudbě, čím dál víc různorodé. A nejvíc za všeho mi teď vadí fakt, že si moje empéčtyřka dle libosti přeskládává písničky v albech, což je úplně znehodnocuje. A mezi náhodnýma má zase z té tisícovky co tam mám asi dvacet oblíbených, které pouští furt dokola. zabít, rozbít.
  3. Znervózňuje mě, když svět vypadá, že mě mají všichni rádi, protože jim to stejně nevěřím.
  4. Baví mě matematika a leze mi na mozek
  5. Od lustru mám pověšeného gumového netopýra
  6. Nejraději bych den protáhla tak na třicet hodin.
  7. Miluju tetris.
  8. Bojím se, že začíná zima.
  9. Začínají se ve mě zase hádat osobnosti, jedné záleží i na takových zbytečnostech, jako jsou známky ve škole a druhé vadí ta první.
  10. Momentálně smrkám a smrkat nechci.

2. Odpověz na 10 otázek blogera, který tě nominoval.

1. Co už se pár dní chystáte udělat a ještě jste se k tomu nedostali?
Chtěla bych zkusit uklízet, protože mám dojem, že momentální nepořádek by měl být jen povrchovej. Druhá taková věc jsou moje boty, jak pseudoglády tak moje milovaný zimní červený mají zničenej zip a chci si je nechat opravit, ale nejdřív je musím umýt. Tudududum.
A pak chci tvořit, jen tak si kreslit, možná i psát, blog zvládám ještě jakž takž pravidelně, ale dřív jsem psávala všude možně po papírech i souborech v počítači, jen tak, abych něco psala, a teď na to nemám čas.
Dál se mi nelíbí, že na té doméně mám jenom blog. Chce to nějak zaplnit, ale kdo ví jak.
No a potom možná nějaký nadstandartní školní věci, konečně se podívat na zadání matematické olympiády a tak.

2. Na základě čeho a jak dlouho si vytváříte své názory? Vydrží vám dlouho, nebo je často měníte?
Snažím se moc nepřebírat ty cizí, sice to stejně dělám, ale na spoustu věcí se prostě zoufale snažím nemít názor, abych ho nikomu nesebrala. A když seberu, tak hrozí, že mi další den řekne zase někdo jiný něco jiného a já to změním.
Ale takové ty moje pevné názory, co mě dělají možná divným člověkem si vytvářím na základě dlouhých logických úvah. A jen tak se jich nepustím.

3. Jak staří si připadáte? Jak se cítíte mezi svými vrstevníky?
Mezi většinou svých vrstevníků se cítím spíš mizerně. A prostě nevím, proč se mi vesměs líp mluví s lidma, od kterých mám tak tři roky odstup, oběma směry.
Nevím, jak stará vlastně jsem. Jsem o rok starší, než moji spolužáci, občas mám pocit, že se to trochu nějak projevuje, ale většinou ne. A potom zastávám teorii, že když máte sourozence, se kterým jste si hodně blízko, tak se oba blížíte průměru vašich věků, prostě se stáhnete k sobě. Takže jsem možná spíš mladší.

4. Jak reagujete v nepříjemných situacích?
Nepříjemných situací je spousta druhů. Pokud se jedná o nepříjemnou situaci, která se mě přímo netýká a beru ji jako PNJ, tak ji většinou prostě ignoruju, zvlášť pokud mám dojem, že si za to můžou ti ostatní sami, tak ať si to sami taky slíznou, já se tím budu snažit nezabývat a tedy netrápit.
Potom mám situace vybuchovací, většinou způsobené mojí vlastní vnitřní nevyrovnaností (nebo dlouhým tlakem někoho jiného, typicky oddílové děti) v kombinaci s nějakou nepříjemnou malicherností. Každopádně začnu řvát, všem řeknu, co si o nich myslím a pošlu je do háje. Následně se omlouvám.
A nejnepříjemnějšími jsou situace zhrucovací, všechny vážnější případy, kdy nastane něco, o čem si myslím, že je to nepříjemné mojí vinou a zhroutím se z toho, na různě dlouhou dobu. Odplížím se někam do koutku a tam tiše brečím, dokud to neodezní.
No, snad jsem odpověděla, na co jsem měla.

5. Co byste si nepřáli, aby vám někdo někdy řekl?
Že jsem zlá nebo hloupá. A přitom bych věděla, že mě doopravdy zná a myslí to upřímně.

6. Existuje pro vás nějaká hranice, kterou nic a nikdo nesmí překročit, nebo něco, co musí být vždy zachováno?
Nic mě nenapadá, snad neexistuje. Kdybych programovala svět, nejspíš by byl mnohem jednoduší, byla by tu spousta hranic, které by nikdo nepřekračoval, všichni lidi by mi byli dost podobní. Jenže tak to není. A já bych ani nechtěla, aby to tak bylo, protože by to byla sakra nuda. Občas mě naštve, jak se ostatní lidi a příroda a city a všechno, na co si vzpomenu chovají, ale zároveň by bylo špatně, kdyby se tak nechovali. Mohla bych napsat, že se nesmí překračovat hranice bytí takoví, jací jste, ale někdo prostě asi má tu hranici překračovat.
Takže ne, neexistuje.

7. Na co chcete, aby se vás někdo zeptal? Co byste mu odpověděli?
No tak mohl by mě třeba někdo pozvat na nějakou krutopřísnou akci někdy když mám čas, zeptat se mě jestli přijdu a já bych mu odpověděla, že jo. A z otázek, které by mohly padnout v tomto řetězáku cokoliv, na co se dá dlouze odpovídat horou egoistických keců, které nikoho nezajímají.

8. Z čeho jste schopní mít depresi?
Často jsou to drobnosti. Hlavně, když něco plánuju a pak to nevyjde, a nemusí to být zrovna akce století, stačí, když nemám čas něco dodělat do ideální podoby, jsem někde s někým jiným, než jsem původně myslela a tak. Pak taky, když mě někdo nechápe, když si někdo, na kom mi záleží myslí něco špatného, ať už to je, nebo není pravda. Když mám pocit, že nikoho nezajímám a nikomu na mě nezáleží. A dost často prostě jen tak, třeba protože je hnusný počasí.

9. Co vás dokáže přimět se bezděčně a upřímně usmát?
Když mi někdo něco hezkýho řekne, něco hezkýho zažiju. Když je hezká atmosféra. Když hraje písnička, která se mi dobře hodí k náladě. A taky, když si uvědomím, že se usmívám a usmívám se té skutečnosti, to je můj oblíbený stav.

10. Na jakou otázku byste chtěli znát odpověď? (Jakoukoli, komukoli položenou i nikomu nepoložitelnou.)
Dokázala bych být dlouhodobě šťastná a bavilo by mě to vůbec?

3. Vymysli 10 otázek pro ty, které chceš nominovat.

  1. Kdybyste měli předvést někde jednu činnost, o které si myslíte, že ji umíte lépe než ostatní/jde vám ze všeho nejlíp, co by to bylo?
  2. Kterou část svého těla máte nejraději?
  3. Které období svého dosavadního života berete jako nejšťastnější?
  4. Proč má zebra pruhy?
  5. Ze které strany loupete banán a proč?
  6. Proč mi odpovídáte?
  7. Na jaké jídlo máte právě teď chuť?
  8. Jaký je váš oblíbený geometrický tvar (těleso, objekt…)
  9. …A vzorec? (matematický, fyzikální, chemický, jakýkoliv)
  10. Na co se teď těšíte?

4. Nominuj 5 blogerů

Říkala jsem si, že bych měla nominovat někoho, kdo ještě nominován nebyl. Jenže to je trochu problém, takovejch lidí moc neznám. Ono je totiž dost podivný, že má každej nominovat pět dalších, ta čísla se pak moc rychle zvětšují, je to divný. I tak částečně splním zadání, nominuju, ale možná to stejně utnu, uvidíme.

Nominuju totiž:

  1. Davida
  2. 37
  3. Æ
  4. Balasta
  5. Drakea

A je mi naprosto ukradený, že poslední čtyři jmenovaní žádný aktivní blog nemají, já si myslím, že by měli, takže pokud mi chtějí udělat radost, tak nechť si ho urychleně založí/obnoví a zapojí se :-)

Ale jsem si stejně jistá, že všichni z nich pokračovat rozhodně nebudou, takže kdyby se chtěl zapojit kdokoliv další, zejména z těch pod nadpisem oblíbenci, budu jen a jen ráda, když moje otázky přidá k těm z předchozích nominací, zajímají mě i vaše odpovědi, tohle je takový experiment.

Ovšem

Tak.

Vlastně se mi život poslední dobou děsně líbí i přesto, že prostřední část úžasné první věty už neplatí. Začala zimní část roku, smutné.

Ale je hrozně podzimní podzim a to se mi líbí. Taková náhrada za to, že nebylo jaro, alespoň něco má fakt atmošku. Chtělo by to pořádnej foťák, ale Václav byl prozatím odsunut do pozadí.

Podle svých spolužáků nemám chodit na obědy a šetřit, když k tomu mám možnost. Jsou nezodpovědní. A hubená jsem prý proto, že chodím ve škole moc do schodů, takže si mám vyjednat, že musím ze zdravotních důvodů jezdit výtahem. To jest myšlenka dne.

Zítra jedu do školy na koloběžce a hrozně se na to těším. Určitě přitom zas zhubnu, co se dá dělat. A ještě spíš zmrznu. Ale stejně jsem to chtěla udělat už několik let. A teď je asi čas činů, jak tak na sebe koukám. Neslíblila jsem vám někdy něco do vzdálené budocnosti? Teď byste měli možnost.

Nevím, co s těma komentářema. Disqus by si za to, jak je protivnej zasloužil hejt. A nebýt používanej. Ale já ho zároveň asi trochu miluju. A vy se taky nedohodnete. Je to kluci proti holkám. Ajťáci proti v tomhle docela normálním lidem. A já jsem příliš nevyhraněná, než abych se k někomu přidala. Ach jo.

Chtělo by to volby. Volby jsou taky strašná a rozhodovací věc. Asi by člověk neměl nechat Joe, aby za něho chodila volit, ani k těm studentskejm. Ale ani by neměl volit podle generátoru náhodných čísel. A vlastně by neměl volit nikoho, protože všichni jsou strašně špatní. Ale neměl by nevolit. Je to moc složitý.

Jo, a ještě mě nemá rádo feedly. Jakože můj blog. Odmítá ho vyhledávat ve svojí databázi, jen komentáře. A přitom odkaz v menu je normálně funkční a přes něj se to začít odebírat dá. Vůbec nevím, co a kdy jsem mu udělala, protože jsem se v tom feedu hrabala několikrát, ale vrátila jsem to všechno pak do původního stavu. Prostě je to divný.

Ale všimněte si, že vzhled už je konečně udělám správně, což se projevuje třeba tím, že levá zebra nemá zraněný čumák. Ať žiju, jsem šikovná.

Nemluvím teď o ničem jiném než o blogu, ale každýho to buď nebaví, nebo to nechápe, nebo si myslí, že to nechápe a proto se nesnaží to pochopit, nebo tomu rozumí až moc, takže se pak cítím neschopně. A nebo si o něm já myslím něco z výše zmíněných. A stejně mi to nebrání nemluvit o ničem jiném. Za chvilku už tady ale nebude co řešit a já nebudu mít o čem mluvit. To jsou smutné vyhlídky.

A teď si uvědomuju, že jsem už zase zapomněla večeřet.

Nazdar

Život je fajn, protože mám .CZ doménu, v kašně je spousta vody a slunko při cestě ze školy divoce svítí nízko nad obzorem.

To bychom měli skvostnou první větu, kterou jsem si dneska vymyslela. Teda, původně myslím zněla líp.

 

Pokud jste lidé časů budoucích a hledáte můj nejstarší článek, nebo něco, kde byste se o mě dozvěděli nějaké základní informace, tak tady to není, to musíte jinam, sem.

To bychom taky měli.

 

V sobotu asi v deset večer jsem se (díky Davidovi, díky Ti mnohokrát) rozhodla, že chci pořádný blog. Nebo alespoň pořádnější blog, prostě tenhle.

Říkala jsem si, že  si to tady pomalinku dopiluju do dokonalosti, každé druhé odpoledne na tom trošku zapracuju a mohla bych se přestěhovat na narozeniny blogu, někdy za měsíc a půl.

Jenže to bych nebyla já, že.

Dopadlo to tak, že jsem od té doby moc nespala ještě míň jedla, rvala se s nastavením a metodou pokus-omyl docílila toho, co tady teď mám. A samozřejmě jsem si musela rovnou registrovat tu doménu, aby to náhodou neudělal někdo jiný. Taky jsem nevydržela mlčet. Musela jsem se pochlubit všem čtenářům, které jsem včera a dneska potkala, a taky spoustě lidí, kteří o existenci nějakého blogu spíš tuší než ví, ale prostě jsem se nedokázala udržet. Takže čekat do listopadu by byla prostě kravina.

Jasně, mohla bych počkat alespoň dokud to tady nebude vypadat úplně tak, jak si představuju, ale ne. Stejně to jsou drobnosti. Stejně jenom používání ukáže, co tady je a není potřeba.

Mám jen otázku ohledně komentářů, v čem budete komentovat nejvíc a nejraději? Líbí se mi Disqus, ale výchozí komentáře WordPressu taky nejsou špatný a jsou anonymnější. A taky se jim dá nastavovat vzhled, za to mají plus. Hmuch.

Ještě bych měla investovat do nějakého lepšího a bezreklamového hostingu, což asi bude muset být stejně Endora Plus, protože stěhovat to někam znova se mi nechce, čekání na přesměrování DNS bylo celkem ZLO, nedočkavá já. Ale zatím mi stačí koupená doména, budete si muset chvilku počkat, než zase budu mít nepřekonatelnou touhu utrácet.

No nic.

Přepište odkazy a přidejte feedy do RSS čteček, tohle je revoluce.

Mám prohozená slova v adrese, text automaticky v bloku a průhledné odkazující obrázky v menu (při jejichž nastavování jsem nejspíš přišla na to, proč mi to na blog.cz nefungovalo a že by to fungovat asi mohlo, ale zkoušet už to nebudu, protože bych se hanbou propadla.) Uííí!