Spalas vůbec?

Zdá se mi, že čím víc mám pocit, že v noci něco naspím, tím jsem přes den unavenější a vypadám hůř. Už druhý úterý za sebou se mě někdo zeptal, kolik jsem toho v noci naspala a nechtěl věřit že hodně, hodně na svoje poměry.

A přitom spím. Zdají se mi sny. A ráno se z té postele jsem schopná vyhrabat dřív než pět minut před plánovaným odchodem z bytu, což není ani omylem obvyklý stav a děsí mě to natolik, že radši stejně nevstávám a jenom sedím a hledím do blba a objímám si kolena a přemýšlím. A přes to všechno mám jeden jediný zapsaný pozdní příchod z asi milionu.

V pondělky chodím do školy i ze školy více méně za tmy. Ráno více, odpoledne méně. Každopádně za tmy. „To je hrozný.“ „Co?“ „Ta tma.“
Ale vlastně není. Přožívám ju mnohem líp, než zimní dny. V noci je vždycky černo. A to je dobře.

Přišlo to. Pocity, stavy, nepěkný. Já je nečekala, já si je nevsugerovala, jako už jsem si vsugerovala značnou část svýho života, přišly samy. Není to tak, že bych si říkala, že je sníh, že je zima, že musím mít deprese. Mě začne být špatně a během chvilky začne sněžit. Vždycky. Pokaždé.
Příších pár hodin sněžit nebude, cítím to. Je to v pohodě.

Hřejí mě plány. Svět působí rozplánovaně. Plány jsou nejisté a mnohdy rozhodovací. Ale hřejivé každopádně.

Pocit, že zvládám vánoční dárky zmizel někde v dálce. Nemám moc času, na nic. A když ho náhodou mám, záleží jen na atmosférických poměrech, jestli ho prodepčím. „Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,“ řekla Sova. „Cože?“ „Sněží.“

Ale celá jako bych se zas o dlouhé době vracela do nějakých vyšších abstraktnějších vrstev lidského bytí.

Rybí tuk, divný oblíkání, tulení k jinejm a pasní spousty kusů kecu, které by mě jindy nenapadly na kusy papíru, aby to mělo alespoň nejakej výsledek.
Možná to pomůže, žádnej neví.