Druhý návod k použití, tentokrát decidofóbní, který návodem moc není

Nevím už. Nevím sama.

Chtěla jsem si nějaký návod najít na internetu. Pod heslem decidofobie je na druhém místě za Wikipedií můj blog. Ach jo.

Nejsem normální.

Asi je nejlepší vám nejdřív zkusit vysvětlit, co to celé je. Je to fobie. Úplně normální fobie.

Umíte si představit, že se bojíte hadů?
Tak si představte, že se jich bojíte a že vám někdo hodí hada do postele.
Budete na něj naštvaní. Budete na něj hodně naštvaní. Budete na něj naštvaní, i když nevíte, proč to udělal. Budete na něj naštvaní, i když ho máte jinak rádi. Budete na něj naštvaní, i když vám ho tam vlastně nehodil, jen mu utekl z tetrárka. Budete na něj naštvaní, i když vlastně vůbec nevíte, jestli s tím hadem má něco společného, jen šel kolem. Protože přítomnost hada ve vaší posteli je natolik znepokojivá, že nejste schopni to nějak racionálně zhodnotit. A tak ječíte, brečíte, utíkáte.

Umíte si představit, že se bojíte rozhodování a rozhodnutí?
Je to úplně stejný.
Věřte.

Ale víc nevím.

Zjistila jsem, že nemám až takový problém s pozitivními rozhodnutími z omezených možností. S rozhodnutími jako: „Chci tu věc v červené, nebo v modré barvě?“ ‒ je to jedno, stejně ji budu mít. „Půjdu radši na koncert, nebo do hospody?“ ‒ obojí si užiju. „Jaký chci pivo?“ ‒ bude to pivo.
Prostě to vždycky dopadne dobře.

Mnohem horší jsou negativní rozhodnutí: „Půjdu na cvičení z fyziky a budu se tam nudit, nebo tam nepůjdu a budu z toho mít výčitky?“ „Budu s A a naštvu tím B, nebo s B a naštvu A?“
Prostě to vždycky bude hůř, než to bylo předtím.
V těchhle situacích většinou nastává můj problém. Panikařím. Snažím se na někoho přenést zodpovědnost. Odkládám.

Had v posteli: „ÁÁÁ!“; „Odneste to někdo pryč!“; „Prostě se do té postele nevrátím, no, budu spát na pohovce.“
Rozhodování: Brečím v rozjezdu.; „Co si myslíš, že bych měla dělat?“; Místo do fyziky nebo domů si jdu přečíst výsledky olympiády, trávím čas s osobou C.

A nejhorší je to, že v těchto případech to nekončí definitivním rozhodnutím. Mnohdy se přes něco, co mi v nějakém ohledu ublížilo nedokážu přenést a dokola a dokola zvažuji ostatní varianty. Někdy ztropím rozhodovací scénu až teď, i když vím, že už není cesty zpět. Někdy brečím do polštáře ještě nějakou dobu /*roky?*/.

A přitom jsou ty dva typy rozhodnutí tak podobné. Přitom by stačilo je jen překlopit na ta snesitelná: „Odbydu si fyziku dneska a půjdu k babičce příští týden, nebo naopak?“ „Budu šťastná s A, nebo s B?“

Jenže ten stav před tím vším je zpravidla prostě příjemnější, než libovolná z možností. V každé je něco dobrého a něco špatného, každou přijímám kus zla a ztrácím kus dobra v té, kterou si nevyberu. Líbí se mi mít na dosah to všechno, nepřijít zatím o žádnou variantu, nic neodepsat. Ani o tom odepisování nepřemýšlet, celé rozhodnutí ignorovat. Jen je to s postupem času jistá cesta do pekel, zazvoní na hodinu a A i B to se mnou už přestane bavit.

Další typ rozhodování je bez nabízených možností, ale tam jde dost o kreativitu a sebevědomí, a celé je to někde jinde, třeba v dalším manuálu.

 

Jsem na sebe už fakt naštvaná. Dělám kvůli tomu všemu hrozný věci, jsem zlá a nepříjemná. A nevím, co se sebou dělat. Snad jen se snažit brát všechno z toho pozitivního pohledu.

Házet ta rozhodnutí na mě, nebo mě od nich chránit? Brát tu decidofobii jako hotovou věc a nevrčet za to na mě, nebo se s tím snažit za každou cenu něco udělat? Nevím. Nevím sama.

Jen se to všechno zase cyklí, zuřím, že se chovám, jak se chovám, a pak jsem možná ještě nesnesitelnější, rozčiluju lidi, kteří mě štvou tím, že jsou rozčilení.

Kdyby nešlo o takový blbosti.

Jsem nemožná. Jsem rozbitá. Jsem dítě.

Čím si já zasloužím být šťastná?
Jsem šťastná?

Dějepisný známkový poker

Dnes se mi podařilo nádherně dokázat, že si z dějepisu zasloužím právě za tři, když jsem chybějící dvojkou završila svoji známkovou postupku.

A tak jsem vynalezla /*já totiž v poslední době moc ráda vynalézám, spoluvynalézám a jsem u vynálezů věcí, jako jsou divné literární žánry, uslintané programovací jazyky a aparatury na měření praktických úloh olympiád, které v žádném případě nemám v úmyslu řešit*/ hru.

Hra se jmenuje dějepisný známkový poker.

Pokud máte naši milou dějepisářku, ve schopnosti učit se jste na tom víceméně podobně jako já a pokud nechcete propadnout, před každým testem málem vypustíte duši, když se marně snažíte si to nějak zapamtovat. To děláte, abyste se dostali do fáze random, tedy do takové, kdy něco víte, takže to není jistá pětka jako do té chvíle, ale rozhodně nevíte všechno, protože váš mozek zkrátka není schopen pojmout všechno. A pak záleží na tom, kolik z pěti absurdních otázek se trefí do které množiny požadovaných znalostí.
Zkrátka se jedná o téměř náhodný proces.

Dějepisný známkový poker je vlastně obyčejný poker na jedno kolo. Pořadí kombinací známek jsem určila jako:

  1. 5 stejných známek
  2. postupka
  3. 4+1
  4. 3+2
  5. 3+1+1
  6. 2+2+1
  7. 2+1+1+1

S tím, že lepší známky jsou brány jako vyšší hodnota.

Každý hraje se svými známkami z dějepisu.

Do turnaje nesmí vstoupit nikdo, kdo měl v posledních třech pololetích na vysvědčení 1, jeho známky totiž očividně nejsou vůbec generovány náhodně, prostě je má v rukávu a taková čtyřka mu nejspíš jen tak nedojde.

Dalšími pravidly si nejsem tak úplně jistá. Asi se mi líbí varianta, že se hraje na jedno pololetí a přihazovat se smí každý měsíc. Pokud má člověk více než pět známek vybere si z nich pět, které použije (čímž by se mohl zvednout zájem o dobrovolné zkoušení, možná). Jen nevím, co dělat, kdyby některý z hráčů měl na konci pololetí jen čtyři nebo méně.

A potom potřebuju vymyslet nějakou zajímavou komoditu, o kterou se bude hrát.

Ale jinak jsem se svojí myšlenkou plně spokojena.

Hlava

Slyšela jsem toho dnes spoustu, ale moc jsem toho neviděla. „Říkala jsem si, že bude lepší zakrýt jí oči jinak ji nechat tak jak je, abys s ní mohla dělat, co budeš chtít,“ prohlásila ta jedna.

Na té pásce se určitě píše S OMÁČKOU, BĚŽ. Celé to údajně zní BĚŽ DÁL, ZA KAŽDOU ZATÁČKOU MŮŽEŠ POTKAT KNEDLÍK S OMÁČKOU, BEŽ DÁL, ZA NĚJAKÝM ROHEM JE TEN TVŮJ NĚKDO, KDO TĚ ZAHŘEJE, říkaly. Ale to nevím, protože tam už nevidím. Je to trochu ironie, když nemám žaludek ani nohy, celé to nějak postrádá smysl. Jak mám jít dál, čekat knedlíky a teplo, když mě stále jen někdo drží vláčí všude s sebou a bojí se mi ukázat svět?

Mám strach. Jsem tu sama se sebou, bez zraku a bez těla. Chvíli jsem měla čepici a šálu, ale už zase ne. Jediné co dokážu, je myslet. Nevím co a nevím o čem, sžírá mě to.

Ukázala mi poličku, kde mám bydlet. Jdu zkusit usnout.
hlavy

Návod k použití, možná

Jsem nasraná. Na život.

Anežka zvládla znatelné množství divných stavů vyjádřit slovy. Díky.

Už nejsem takováhle ani zdaleka pořád. Ani často. Zkrátka někdy. Něco se přepne. Je to tak. Jinak.

A vlastně tahle blízkost Anežčině a Václavově definici deprese je docela výjimečná. Smutek, vztek, život, nesmysl.

Můžu to házet na datum, počasí, rýmičky, alkohol. Lidi. Samo na sebe. A nikdy nebudu vědět, kdo je pravým viníkem.

Je to od začátku školního roku podruhé. To je dobré skóre. Naposledy to bylo dlouhé, temné a nijaké. Tvrdila jsem, že brečím několik dní v kuse a vlastně to byla pravda, i když to nebylo vidět. Pak jsem se nehorázným způsobem zhroutila z toho, že se v tom stavu nedokážu učit dějepis, následně z toho, že ty stavy vůbec mám, z toho, že nevím, jak by někdo jako já mohl vychovávat děti, a co když to ty děti zdědí a vůbec. Kdyby nic, tohle už děsivý prostě je. Takhle to mám, když se to má něčím popsat.

A teď zase. Vím, že se mi to spustilo o víkendu, silněji v noci na dnešek, takže alkohol klidně můžu ze seznamu viníků odstranit. Že jsem si říkala, jaké o asi je, být někým jiným, že se mi v polospánku zdálo o tom, jak někým jiným budu, oholím si nohy, obarvím si vlasy, obleču se jako normální člověk a odejdu někam pryč, kdyby to náhodou třeba bylo lepší. Že mi bylo ráno špatně hlavně fyzicky, že jsem byla vzteklá, smutná a prudce reaktivní, čím dál víc. A skončilo to tím, že jsem se rozbrečela na prodloužené, kde se nedalo ani přeřvat tu příšernou hudbu a říct, co mi je, že jsem po několika hodinách od té chvíle znovu brečela cestou domů a že jsem v tom stavu pořád.

Je zvláštní. Kromě svých náhlých záchvatů je hlavně táhlý. Dá se v něm smát, to je náhlá emoce, která přebíjí cokoliv. Dá se v něm opít. Dá se mít zvláštní hořkou radost. Ale nedá se v něm bavit, to už je příliš táhlý prožitek. Život se zdá jako tak nesnesitelná nuda, stejně jako cokoliv co kdokoliv říká. Nebaví mě vůbec nic, nic za nic nestojí a já nechápu, proč všechno není nějak úplně jinak. Nejlíp ze všeho se dá cítit osaměle a mizerně.

Musí být hrozně děsivé tyhle moje části poznávat naživo, já je většinou dokážu ukrýt, jen před malým množstvím lidí v nich utíkat prostě nechci.

Ten návod: Nesmíte mě v tuhle chvíli vyvádět z míry, nesmíte si ze mě dělat srandu, a už vůbec nějaké výtky myslet vážně. Protože to neustojím. Nebo to klidně dělejte. Až mě budete chtít zlikvidovat. A nebojte se mě. Mějte mě rádi i tak. Prosím.

Já moc dobře vím, že všechno je ve skutečnosti fajn. Že můj život je naprosto dokonalý, tak jako jsem to řekla dneska svojí lásce z prvního stupně, protože je to pravda. Jen mě sere. V tuto chvíli.

Taková jsem.

Věci, které dělám v lehké opilosti já

  • Mluvím o matematice //což dělám i za střízliva, ale s jinými lidmi
  • Mluvím o škole
  • Mám názor na programovací jazyky
  • Mám názor na něco
  • Vysvětluji všechny svoje poznatky o kostkách s různě rozmístěnými tečkami
  • Plánuju si SOČku
  • Řeším kompatibilnost oddílových schůzek se svými tanečními
  • A plánuju svoji svatbu //s medovníkem a medovinou
  • A tohoto důvodu rozdávám telefonní číslo na svého domnělého budoucího manžela náhodným lidem //promiň
  • Beru k sobě klíče od Sýpky
  • Zpívám polský písničky
  • A vůbec zpívám dost nahlas a možná falešně
  • Používám telefon
  • Típám telefonáty do rodičů, protože mě k tomu ostatní navádějí //promiňte
  • Nespím, když jsem unavená
  • Vylívám cizí krýgly
  • Sedím v pivě
  • Piju
  • A platím víc piv s medovinou, než jsem reálně vypila

Ach jo.
A za překlepy v tomhle článku vážně neručím.

Kašnové vzpomínky

Píše se rok 2010, myslím. Je léto, v kašně je voda. Výluka na České. Každé ráno chodím ze zastávky na zastávku tudy. Celou cestu běžím, pak spomaluju, jdu po zídce, koukám do vody. A tenhle rituál mě prostě drží nad vodou.

Zhruba o rok později (a možná o dva). Jdu se sestřičkou z divadla. Je zvláštní, jak v noci nestříká. Probíháme beze slov přímo prostředkem. Ta voda, co z nás v šalině kape tvoří krásnej kontrast s dlouhejma šatama.

Je další léto (nebo možná to samé). Ale je tercie. Trávím tu skoro každý odpoledne aspoň chvilku. Sedím na okraji. Fotím koupající se psy. A utopený včely. „Líbí se ti? Ty jsem vylovil,“ říkají cikánský děti.

Samej konec června. Na dně nacházím modrej plastovej korálek. Jsme zasnoubeny. Tak to prostě je.

Je srpen. A je tu velká spousta pošuků. A velká spousta papírovejch lodí. Cítím se jako velký org. Bavíme se o životě, vesmíru a vůbec a za náma plave papírová kaše. Lidi z červené dodávky s nápisem Údržba parků a zahrad na nás chtějí volat policii. Je mi to hrozně krásně jedno.

Halloween 2012. S Vendulélou a Aničkou tu stojíme v kostýmech. Je skoro tma. Přemýšlíme, od koho se smíme zkusit nechat vyfotit a kdo se ho zeptá. Slečna v modré sukni s červenejma vlasama je důvěryhodná.

2013. Novej svět, docela krátce. S Vendulélou stojíme uvnitř a bavíme se o omrzlých prstech a dalších záporech zimy. Docela dlouho. Necítím prsty.

Sněží. Náhlá myšlenka, že ten pětiúhelník a sníh by byl ideální na vyšlapání pentagramu. Když k ní přijdu, už v ní jeden je. Usmívám se.

Březen, spíš jeho začátek. Sucho a docela teplo. Píšu tu každý den depresivní článkověci a nevím proč.

Je jaro. Chybí mi foťák. Tak kašnový návštěvníky prostě kreslím do červenýho ikeáckýho bloku. Zjišťuju, že jsem schopná identifikovat známý lidi, když stojí na zastávce jedničky. Tato skutečnost mě rozrušuje. Skládám básničky, které obsahují příliš myšlenky na to, aby se mohly ještě rýmovat. A zas je celé škrtám.

Čtvrtek devátýho května. A nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Dlouho. Fascinovaná stavem, kdy nevím, kterou část nohou mám pod vodou a kterou ne. Protože to zatvrzele odmítám považovat za hodné vnímání.

Konec června. „Promiňte…“ říká blonďatá holčička se zkaženými zuby. A o chvilku později spolu hrajeme na honěnou kolem trysky uprostřed.

Červenec. V Kašně je tolik odpadků, že se jí štítím i já. Červená dodávka má asi dovolenou. Štěpánovi málem ujíždí autobus.

První říjen. Mám .CZ doménu, slunko svítí nízko nad obzorem… A tady je zatím voda.

Vánoční trhy, koncert Naslouchej mandarinkám. Překvapivé pozvání na medovinu. Kašna někde pod pódiem, no těší mě.

Zima, to málo letošní zimy. Trávím tady zas míň času, než bych si přála. A vadí mi, že mi vadí, že se na mě lidi dívají, když chodím uvnitř do hvězdičky.

Předposlední březen 2014. Ležím na okraji, poslouchám, přemýšlím, čekám na Holy. Píšu náhodné věty do zebřího zápisníku. Je mi tu hrozně dobře. Cítím se tu hrozně jarně, bláznivě. Smím být taková, musím, abych se nenudila. Tady mě baví být sama. Na dně je napsáno: „Lidé se v prachu nemíjejí navždy.“ Nevím, jestli by to mělo něco znamenat pro mě, možná jen trochu. Každopádně je dobře, že to tam je.

Je dneska. Jdu s Vendulélou na jahody. Prší. V Kašně je louže. V Kašně je voda. Takže bude léto.

 
Tolikrát jsem tam došla jen kvůli tomu, že jsem měla pocit, že by ta na mě někdo mohl čekat. A někdy jsem ani nevěděla, kdo by to měl být. Může na člověka čekat kašna? A smí člověk milovat kus betonu uprostřed parčíkonáměstí? Ona je důležitá.

Učebnice

Netřeba komentáře, jen ji chci někde zveřejnit. Cítím se poslední dobou fakt až nezdravě matematicky, ale tahle, ta je vysokoškolská a tlustá a úžasná a nemůžu se o ni nepodělit.

Ťukejte si teď, prosím, na hlavu.

Já si taky ťukám.

matika drsně a svižně

Kay Brem v přátelích na ksichtknize

Mám novej blog, tak musím psát. O blbostech, jak jinak.

 

Dneska mi došla na ksichknize žádost o přátelství. Cizí jméno, co to zas… Počkat, Kay Brem? To zní jako nějakej folkmetalovej hudebník…

Lezu mu na profil a koukám s otevřenou pusou. Basák Eluveitie. Šíleně se stydím, že je to zrovna jeden z těch, které si nepamatuju, přestože jsou členy mojí nejspíš přecejen nejoblíbenější skupiny (je jich tam prostě moc, no) a hraje na můj obecně nejoblíbenější metalovej nástroj.

Postupně si uvědomuju, jak na mě přišel. Před pár dny jsem komentovala absurdní fotku, tuhle. S ním. Asi se mu ten komentář líbil, přestože mi nepřipadal ničím výjimečný. Ale stejně je to fakt divný.

Jiní fanoušci si hrozně přejí, aby jim jejich idolové akceptovali nabízená přátelství a diví se, když ne. Jako třeba já tak dva roky zpátky. Ale tohle by mě prostě nenapadlo. Cítím se jako idol basáka Eluveitie, který mu velkoryse přijal žádost o přátelství.