Erasmus dny 2-3: Učíme se jezdit metrem a nakupovat

Náš byt má několik zásadních problémů. Hádám, že ostatní byty v Barceloně na tom nebo o moc líp.

  1. Je tu zima. Ústřední topení se tady nevede, vydýchat to taky moc nezvládáme. Je tu přímotop, ale ten nám paní domácí doporučila moc nepoužívat, protože energie jsou teď ve Španělsku strašně drahé a platíme je zvlášť, výhodnější je se pořádně oblíct. Tak tak činíme a přímotop jsme zatím nezapli.
  2. Teče tu z kohoutku hrozně hnusná voda (chuťově).
  3. Je tu obrovská vlhkost. Z koupelny je po pár minutách sprchování parní sauna (akorát bez toho tepla) a máme nařízeno každý den aspoň hodinu větrat kvůli nebezpečí plísní, takže fakt nehrozí, že by tady třeba náhodou mohlo být teplo.
  4. Máme dvě oddělená jednolůžka. Srazili jsme je k sobě, ale v té škvíře mezi matracema pořád žijou strašidla a vůbec je dost nepohodlná.
  5. V kuchyni nebyly žádné dřevěné vařečky, jen jakási plastová udělátka (jedno z nich již napůl roztavené) a prkýnko na krájení tu bylo jedno obrovské, spíš vál, a nedalo se rozumně umývat.

V den 2 mě osvítila spásná myšlenka, že existuje místo, které nám pomůže většinu těchto problémů vyřešit. IKEA.

  1. Je tam větší teplo než tady.
  2. Můžete si koupit bezedný kelímek a pořádně se napít. Můžete si tam koupit sirup, který přebije chuť vody doma (v supermarketech tady sirupy nemají).
  3. Pravda, vlhkost to asi úplně neřeší.
  4. Když si koupíme velké prostěradlo, ochráníme se před strašidlama a možná se to ani nebude rozjíždět. (Navíc máme jen jednu sadu povlečení, takže to vůbec nebude zbytečná investice.)
  5. Dá se tam koupit chybějící kuchyňské vybavení. Navíc si tam můžeme levně dát oběd (denní menu za 3 eura, nevídané), takže dnes nemusíme vařit a nepotřebujeme to vybavení.

Čtěte více

Erasmus den 1: Den mokřadů

Ve Vídni jsme se mezi půlnocí a čtvrtou ráno prostřídali ve spánku v nejtemnějším koutě letiště. Ve čtyři mě Petr vzbudil s tím, že už si máme odbavovat zavazadla.

Já jsem byla rozespalá a zmatená, on netrpělivý, tak to bylo náročné, ale nějak jsme to zvládli. Nezvládla jsem najít čelovku, kterou jsem myslela, že bych měla jako elektronické zařízení mít na palubě, ale posléze se ukázalo že to podle všeho platí jen na li-on baterie, což tužkovky prý nejsou, takže můj batoh cestu zvládl v počádku. Na pásu vážil jen nějakých 15,6 (nebo to bylo 16,5?) kg, takže moc nechápu, jakto, že jsem se celou cestu tak převažovala.

Pak už následovala klasická cesta k letadlu přes kontroly do letadla, u které nikdy nechápu, jak jsem se tam vlastně dostala, ale bylo to v pohodě. Moje pohorky asi obsahují víc železa, než ty Petrovy. Před kontrolou mají na záchodech skvělý umyvadla na dopouštění vody do lahví, ale za kontrolou úplně na prd. Španělské příjezdové dotazníky nám kontrolovali už tady. Dvakrát.

Cesta letadlem pro taky nebyla ničím výjimečná. Většinu jsem prospala a hrozně mi zalehlo ucho (snažila jsem se celou cestu poctivě žvýkat žvýkačku, ale ve spánku je to těžký). Petr mi zasednul místo u okýnka, což mě nejdřív štvalo, ale posléze jsem naznala, že on ho ovení mnohem víc. (V mém případě okýnko slouží k opření při spánku, v jeho k focení a úžasu po celou cestu. A to se vyplatí.)

Pohled z okýnka letadla na křídlo a Barcelonu
Přistáváme v Barceloně

Přistáli jsme kolem půl deváté, o něco dřív, než jsme měli, vydali jsme se pro naše batůžky. Vymotali jsme se z letiště, u východu se vyfotili s tlustým koněm, co vypadá jako příbuzný brněnské žirafy, a sebevědomě vyrazili na metro.

Čtěte více

Erasmus v Barceloně: den 0

Abych to všechno uvedla, teď jsme i s Petrem v Barceloně, kde plánujeme příští semestr studovat na Universitat Politècnica de Catalunya, konkrétně Facultat d’Informàtica de Barcelona. Výběr destinace byl dosti náhodný proces střídavého nadšení pro různé kouty Evropy a zvažování všech možných výhod a nevýhod. O rok dřív jsme se dostali do Finska (což ale nakonec kvůli COVIDu nevyšlo), teď jsme si kromě Španělska podávali přihlášku ještě do Estonska a Dánska. Nakonec nás ale vzali do jediné jižní varianty, s čímž jsem ze svého únorového pohledu čím dál víc spoko. Univerzita slibuje dva magisterské programy kompletně v angličtině, ve kterých je docela dost zajímavých předmětů. Ale o tom snad později, až začne opravdová škola.

Den 0 byl den před mezinárodním dnem mokřadů, a taky den našeho odjezdu z Brna, 1. 2. 2022.

Selfie, jak stojíme na zastávce šaliny a padá na nás mokrý sních
Sbohem, hnusný brněnský počasí

Čtěte více

Slovensko 2015 ‒ část horská

(předchozí část nehorská)

V noci pršelo. Nijak moc, ale dost na to, aby Štěpánovi navlhla půlka baťohu. Blbý. Možná mým botám mohlo stačit trošku míň prostoru v předsíňce, no. Alespoň ukazuju v praxi svůj hadřík na stan (a poté i Štěpánovy navlhlý špinavý trenky) a asi hodinu s ním utírám tropiko, tak jsem šikovná.

Celá ta cesta, kterou jsme si večer zašli, se najednou nezdá tak hrozná. Potkáváme mloka, ze kterého mám druhý vánoce, leze nám na boty a tak. Na místě, kde jsme původně plánovali spát, je spousta chat a žádní lidi. („Kdybychom spali tam na té terase, tak nám nic nezmokne“… ale to jsme nemohli vědět, Slováci taky mají prodloužený víkend.) Je tam i kadibudka a potok, tak si z toho děláme koupelnu.

P1040083

Kousek výš je Starý hrad, spí tu nějací lidi, je tu pěknej rozhled a hodně mloků. Seznávám, že spaní v NP i mloci jsou asi celkem běžné úkazy a přestávám se nad nimi pozastavovat.

P1040088P1040093

P1040095

Pokračujeme do kopce. Do Kopce, řekněme. Umírám. Fakt umírám, šinu se vpřed zoufale pomalu, už ani nemám chuť fotit všechno, na co narazím a tím záměrně zdržovat postup, jako doposud. Zastavujeme každých padesát výškových metrů. Žeru fakt hodně hroznovýho cukru, protože mám strach, že padnu vyčerpáním, nakonec mě místo toho bolí břicho. Tatranky už skoro došly, mám pocit, že jeden z nás moc jí a já to nejsem (bylo jich fakt hodně byly nakoupené tak, aby šly spravedlivě rozdělit, hmmm). Poslední dvě schováváme na vrchol.

Nakonec se stoupání zmírňuje. Nacházíme spadlou ceduli zakazující lov motýlů, tu tam prostě nemůžeme nechat. Na první rovince zastavujeme na oběd. Jídelníček dopadl těstovinovou dietou, protože v jediné otevřené samošce u nádraží v Bratislavě se nic alternativního a jedlýho sehnat nedá. Nemáme pokličku k ešusu. (Považuju za naprostou zbytečnost tahat dva ešusy. Ale nenapadlo by mě, že k ešusu může automaticky nepatřit víčko. Poučení pro příště.) Nakonec místo pokličky používáme Pana Motýla (tzn. rezavou oprýskanou ceduli). Vypadá to výborně, pejskaři a běžci na cestě na to překvapeně koukají, my překvapeně koukáme na ně, jak se sem u všech čertů mohli dostat.

P1040141
Tohle je teda až večeře, ale je tu vidět pan Motýl

O kousíček dál je horská chata, chceme si tam jen nabrat vodu, ale neodoláváme polívce a kofole. Od každého jedno nám musí stačit, jsme chudí. (V chatě nemají známky.) Mezitím se začínají stahovat mračna, vypadá to bledě, ale dolů přece nepůjdeme. Rychle dojídáme a pokračujeme nahoru proti všem davům, ještě s jedním malobatůžkovým pánem. Už ani nekňučím a snažím se jít co nejrychleji, abych se před ním moc neztrapnila a abychom nezmokli.

P1040111

Na rozcestí se nás malobatůžkový pán ptá, kam jdeme, jestli nás nezabije blesk a tak. Náš plán je jít na Malý Kriváň, jak jsme původně chtěli, ale radši ne přímo přes hřeben. Pán nám to schvaluje a stoupá na nejbližší vrchol. Bouřka sílí a sílí, fakt byla přímo nad námi a byli jsme v místech, kde to do nás fakt mohlo praštit, ale nešlo to už napravit, na dalším rozcestí už si nepomůžeme. Přemýšlím, jestli umřeme a kdy by nás někdo našel a co by s náma dělal a jak moc bychom byli seškvaření a jestli umřeme oba a jestli bychom měli společenej pohřeb a jestli bychom ve škole měli smuteční ceduli ve vestibulu. Ale neumřeli jsme, takže nic.

P1040113-

Nakonec blesky přestávají a déšť postupně taky. Zato je po něm všude neuvěřitelné bahno a člověk čas od času z ničeho nic sjíždí po zadku do údolí. Ale je krásně a navíc tu nejsou lidi. Samotné stoupání na vrchol je odbočka z naší trasy, takže si necháváme baťohy v kleči a jdeme nahoru bez nich. A bez jídla, jen s několika málo tabletkami cukru. Celou cestu myslíme na jídlo. Na poslední dvě tatranky, které na nás čekají v křoví (kdyby nám někdo vzal ty baťohy, tak tatranky mi budou chybět rozhodně nejvíc), na těstoviny s fazolema, které máme mít k večeři… a pak na všechno ostatní, na věci, co měli v té chatě a na kachnu se zelím a na názvy šifrovaček (Kachna, Krůta, Párek, Nudľa …ach) a tak. Jsme rozhodnuti po návratu do civilizace propadnout konzumu.

P1040135

Baťohy ani tatranky nám nikdo neukradl. Při kesání začíná Štěpán fňukat víc než já, je to zvláštní, já celou cestu nemůžu konstantně, on najednou začíná umírat. Nikde není místo na stan, nikde není rovina, musíme dolů a dolů a dolů. Všude je buď bahno, nebo sníh a strašně to klouže.

Nakonec nacházíme trošku rovné místo a asi půl metru od značky si stavíme stan. A vaříme těstoviny s fazolema. Za pár minut má být západ slunce a těstoviny se do té doby nestíhají udělat, ale my ho chcem vidět a tak jdeme pár stovek metrů na místo s rozhledem. A protože nechcem rozdělat požár, tak tam to vaření nemůžem nechat, takže nesu celou cestu hořící bombu a Štěpán nese celou cestu hrnec vroucí vody a je to veliká romantika.

P1040139

Jdeme spát. Ve čtyři ráno mě Štěpán vykopává ze svýho spacáku, což je historka, kterou jsem asi neměla říkat dětem v oddíle, neb z nás od té doby mají srandu.

Vstáváme celkem brzy, aby nám neujel autobus. Jdeme z kopce. Cestou nacházím zrezivělý zvonec nějaké ovce nebo čeho a konečně vím, jak vypadá opravdový suvenýr pro sestřičku.

Po pár kilometrech se napojujeme na větší cestu lemovanou potokem vedoucí údolím do civilizace. Můžeme jít konečně vedle sebe, tak jdeme. Najednou za potokem slyším zvířecí zvuk. Jé, tady mají krávy v lese, jak jinak by se sem taky dostal ten zvoneček… A podívám se za zdrojem zvuku, ale není tam kráva. Je tam medvěd, tak deset až dvacet metrů od nás. A vlastně to není medvěd, ale tři medvědi, matka a dvě děti. „Ježišmarja…“ Štěpán mě rukou zastavuje a schovává za sebe. Medvědici je úplně jedno, jestli se hýbeme nebo ne, je dost nasraná, ale nechce překračovat vodní tok a nechat mláďata na druhé straně, pořád na nás kouká a řve. Usuzujeme, že stát nemá cenu, tak ji pomalým krokem opouštíme. Žijeme. Kdyby nás rozsápala, to úmrtní oznámení ve vestibulu školy by bylo ještě hustější, než kdyby nás zabil blesk. Ale tak ne, no. O kousek níž potkáváme dva Čechy, ptají se na počasí navrchu, líčíme jim náš zážitek, vypadají hafo vyděšeně, ale nakonec jdou stejně dál.

Dole jsme brzy, jedeme autobusem, který jsme nečekali, že bychom mohli stihnout. Jsem hodně špinavá, převlíkám se do Štěpánových gatí. (No dobře, vzít si víc než jedny byl dobrý nápad. A troje vlastně taky.) Zjišťuju, že mám zničený pohorky.

V Žilině hodně prší. Propadáme konzumu, sháníme známky a normální pohlednice a tak. V Lídlu mají nejlepší malinový sorbet na zeměkouli, který u nás není a to mě pěkně sere. V trafice nají známky. Na nádraží mají ošklivý pohlednice. Na náměstí mají obchoďák, který mi nepřipadá ošklivý a líbí se mi nacházet se v něm, což se mi obvykle nestává. Z parku píšeme 37, jednu hnusnou pohlednici a jeden podtácek z Bratislavy. A jíme tu zmrzlinu a koblížky a všechno je fajn.

P1040146
Vkusný obchoďák

P1040147

Odjíždíme vláčkem do Nového Mesta nad Váhom a od tam do Veselí nad Moravou a od tam domů. Tato cesta má tu výhodu, že se na ní překrývá Slovensko a IDS-JMK, takže je to levný a výhodný. Skoro usínáme. Bylo to hezký.

P1040150
A na závěr cvakání lístků.

Slovensko 2015 ‒ část nehorská

V listopadu jsme se Štěpánem seděli ve vlaku někde u Olomouce, řešili Křížem krážem a přišla řeč i na to, že na Slovensku mají vlaky zadarmo a chtělo by to takovou soutěž i tam.
„A nemůžem tam jet jen tak jezdit?“
„Můžem. O Velikonocích?“
„To by asi šlo.“
A bylo.

No, teda, o Velikonocích nic nebylo, jen pěkně hnusný počasí a nějaká moje strašlivá choroba. Ale já se toho výletu odmítla vzdát. Prostě ne. A tak se všechno do detailů naplánovalo znovu, přemluvili se všichni rodiče a jelo se. Na výročí vztahu, romantika, chacha.

Čtvrtek

Ve školní šatně jsme si po vyučování dobalili baťohy. 37 žasla nad prázdností toho Štěpánova. Já zastávám názor, že na to, že stan, vařič a většinu jídla nesu já, toho má až až. Třeba troje kalhoty. Já mám jen jedny, ty na sobě.

Spěcháme na vlak do Břeclavi. Na nádraží ještě potkáváme Sévu. Prý jsme vyměklí, že v těch vlacích nakonec nebudeme spát. Argument, že se nedá být ve vlaku dostatečnou dobu bez přejetí na Ukrajinu nebo někam, na něj nefunguje.

Z Břeclavi nám jede autobus do Lanžhota. Během čekání na něj jíme tak polovinu všech našich okamžitě zkonzumovatelných potravin, v Lanžhotě pak mají točenou zmrzlinu, tak tu jíme taky. Vyrážíme na cestu do Kútů, variantu stopování zavrhujeme, vlastně nevím proč. Nestíhám Štěpánovo tempo, cesta vede po odporné silnici a hlavně je strašný vedro, velmi rychle zjišťuji, že že kraťasy asi nebyly vůbec špatnej nápad, asi si budu muset nějaký sehnat zítra v Bratislavě, nebo umřu. Slavnostně přecházíme hranici, jíme hroznový cukr, vymýšlíme zkratky po poli. Nacházím obří šroub, co by se určitě hodil mojí sestřičce jako suvenýr, ale je mi důrazně nedoporučeno ho nést dál. Kúty jsou nechutně dlouhá vesnice a nádraží je přesně na druhém konci, než by mělo být.

Vítejte na Slovensku
Šroub

Kartičky pro bezplatnou přepravu nám kupodivu vydávají okamžitě bez blbých keců, asi to takhle Češi dělají běžně. V okolí nádraží není nic zajímavého, tak si hrajeme na našeho oblíbeného pana profesora a pozorujeme vlaky. Ještě by třeba mohly jezdit a ne jen stát. Fotím a hladím kočku, kterou mám zakázáno fotit a hladit. A taky jíme zbytek toustů.

kartičky pro bezplatnou přepravu
Jo, já vím, že moje osobní údaje stejně znáte

Kromě toho, že jsou zadarmo, jsou Slovenský vlaky taky fakt luxusní. Teda alespoň příměstský bratislavský.

Plánujeme popojet vlakem jednu zastávku a pak jít spát k soutoku Moravy a Dyje. Když vystupujeme, je už ale úplná tma, Sekule jsou úplně stejně podlouhlá vesnice jako Kúty, a když se z ní po čtyřech kilometrech úplně vymotáme, chceme už jenom spát. Je to tu ale fakt docela lužní a najít spací místo není jen tak, všude je nějaký divný porost a vlhko. Nakonec vytrháme nějaké žluté kytky na okraji lesa, jsme líní stavět stan, tak usínáme přitulení pod tropikem na pláštěnce. Doufáme, že nás nesní divočáci ani komáři.

Pátek

Ráno se jdeme podívat na ten soutok, nic moc, teda, i když nevím, co jsem čekala. Je tam socha nohou, co možná někdy byla socha celýho člověka a možná taky ne, a hodně lidí, tak se stydíme koupat. Teda já se nestydím, ale Štěpán mi zakazuje budit trojstátní pohoršení. Ta řeka je stejně pěkně špinavá a vůbec. Jíme těstoviny. Cestou zpátky do civilizace Štěpán zase strašně spěchá, ne, nesmím si jít hrát na hřiště za kostelem v Moravském Svätém Jánu, radši budeme sedět čtyřicet minut na nádraží, nojo, nojo.


těstoviny
Past na ryby a soutok
socha nohou

Nasedáme do dalšího prázdnýho a luxusáckýho vlaku do Bratislavy a celou cestu oba spíme. Plánujeme si nechat baťohy na nádraží a jít nakupovat a obdivovat město bez nich, ale do zamykacích skříněk se dají házet jen eurové a dvojeurové mince, zatímco já mám jen bankovky a asi kilo deseticentů, což je pěkně nanic. Lidská úschovna je výrazně dražší a tohle celé má být nízkonákladová akce, takže jdeme radši nakupovat i s baťohama s tím, že vrácené mince pak použijeme na skříňku.

Bratislava je ale pěkně blbě zařízená a najít v rozumné vzdálenosti obchod s potravinami se ukazuje jako nemožné, zvlášť ve svátek. Nakonec nacházíme jeden v ne až tak rozumné vzdálenosti a nakupujeme za palindromickou cenu hodně tatranek. Už se nám nechce vracet na nádraží, jdeme si jen zabalit nákup do nejbližšího parku. Překvapeně zjišťuju, že je to zrovna park, který jsem chtěla vidět, protože je v něm nejhezčí kašna z knihy 1000 divů Slovenska, a mám velikou radost. Koupu si nohy a sleduju holuba, co se namočil schválně tak, aby vypadal jako havran. Štěpán mezitím mistrovsky skládá tatranky do jídelní krabičky, ač se nezdá, že by bylo možné je tam nacpat (bylo!).

nejlepší kašna v Bratislavě, protože v ní jsou nahý paní

Dalším bodem Bratislavy je jakási kavárna, co má být dobrá. Je to prostě kavárna. Cestou nacházíme divnou obrovskou věc, co asi kdysi kašnila, jé. Vracíme se na nádraží, i když máme ještě hromadu času. Chci napsat 37, ale nevíme, kde sehnat něco z množiny {známka; tužka}. Štěpán jde hledat papírnictví, mají zavřeno. Já jdu hledat poštu, mají zavřeno. Štěpán ale cestou naráží na hipsterskou palačinkárnu Lacinka, kde hrdinně získává jen tak propisku a několik podtácků na psaní. Někdy tam musíme jít, až nám zrovna nepojede vlak.

věc, co někdy kašnila<
Zázvorový čaj. Se sušenkou. Všechno je lepší, když k tomu dostanete sušenku.

Pokračujeme přes Žilinu o Strečna, cestou počítáme staré příklady z matematické olympiády, ale nejde nám to. Přijíždíme zase za tmy, plánovali jsme jít ještě do hospody, ale je zavřená. To nic nemění na tom, že se mi Strečno dost líbí, i když není pořádně vidět. Štěpán je ale nějaký nervózní, když omylem sejdeme z plánované trasy, je už úplně všechno špatně, všechno moje vina a hlavně žádná náprava není dost dobrá. Podle pana profesora Ježka je sex na usmířenou nejlepší. Stavíme si stan v NP, začíná pršet, jdeme spát.

matika

(následuje část horská)