Mám úspěšně ukončený první předmět!
Při všech svých plánech vyjet na Erasmus jsem plánovala zapsat si nějaký kurz místního jazyka. Přijde mi fajn alespoň občas pochytit nějaké slovo na nápisech, umět pozdravit a poděkovat. A kromě toho mě asi dost baví zkoumat vlastnosti jazyků, hledat gramatické jevy, podobnost a rozdílnost oproti jazykům, které už znám, provázanost s kulturou daného území a tak (jo, stýská se mi po časech lingvistické olympiády…).
Edit 11. 3.: Různí čtenáři tohoto blogu tvrdí, že jsem ve článku zanedbala důležité skutečnosti. Proto ho doplňuji, nové části jsou na úplném konci.
Tenhle článek už tu suším přes týden a vlastně nevím, co sem napsat, protože přesně popis tohoto výletu už najdete na internetu asi tisíckrát. Ale zkusím to.
Montserrat je horský masiv asi 40 km severozápadně od Barcelony. Kromě působivých skalních struktur se tam nachází klášter, významné poutní místo, a hodně turistů. Obojí chápu, ty hory působí na tom místě mezi úplně jinými kopci dost posvátně samy o sobě, kdybych tu měla někde stavět klášter, tak se nabízí. A my jsme byli jedni z těch turistů.
El Raval je čtvrť, ve které tu bydlíme. Teda, bydlíme na jejím úplném okraji, vedle obrovské třídy La Rambla (to znamená doslova Třída), po které denně proudí davy lidí, je tam milion stánků se suvenýry a začínám to tam solidně nesnášet. Na druhé straně Rambly je Gótico, což je hlavní historické centrum, taky tam proudí davy lidí a je tam milion stánků se suvenýry, ale aspoň je to tam místy fakt hezký. A největší část tady té centrální Barcelony je Eixample, ty typické pravidelné bloky s pravoúhlými ulicemi, co asi znáte z leteckých snímků a map. Tam se mi to v reálu zdá docela nudné. Ale přesně v těch my nebydlíme.
Ale zpátky k Ravalu. Je to popravdě trochu strašidelné místo. Jsou tu úzké a křivolaké uličky, v nich docela dost různorodých lidí, občurané a posprejované rohy, spící bezdomovci. Ta naše strana je ještě tak trochu rozšíření Rambly, tedy nějací turisti, jejich suvenýry, legendární tržnice, Gaudího Palau Güell a tak. Ale hlouběji uvnitř to má svoji vlastní atmosféru, která podle mě jinde není.
Je to tak, po týdnu jsme se vymanili z izolace a můžeme konečně do školy. (A v jednom případě jsme se zvládli připojit i online už minulý pátek.)
Máme 6 předmětů, všechny podle názvů a anotací vypadaly dost zajímavě a musím říct, že jsem se tento semestr do školy těšila, protože všechno je nové a zajímavé.
Souhrnná pozorování:
Na Valentýna nás od dvanácti čekalo první cvičení ve škole. Ale nic není, jak to člověk plánoval.
Můžete si všimnout, že v posledních příspěvcích jsme výletovali docela řídce a často jsme někam nešli, protože jsme byli unavení. Konkrétně, Petr měl někdy od půlky týdne rýmičku, která způsobovala, že každý druhý den prohlásil, že nikam nejde, a mě v neděli začalo škrábat v krku a chtělo se mi celý den spát. Ale když R. Petrovi v sobotu do telefonu říkal, že by mohl mít omikron, bylo to něco, co nás do té doby vůbec nenapadlo.
Doteď jsme se cítili jako nedoknutelní nadlidé, kteří se tomu až doposud dokázali vždy vyhnout, měsíc po třetí dávce…
Každopádně místo toho, abych se před svým prvním školním dnem pořádně prospala, celou noc jsem strávila pocením, převalováním a horečnatýma snama o průvodech proudících spletitýma uličkama Gotické čtvrti. A bylo mi jasný, že tohle je blbý.
Už někdy o týden dřív se nám na dveřích objevil letáček, že o tomhle víkendu bude v nějakých časech uzavřena hlavní třída kvůli nějakým městským slavnostem.
Svatá Euláile z Barcelony byla třináctiletá puberťačka, které v roce 303 přišlo jako dobrý nápad nakráčet k císaři, který ve městě hubil křesťany, a nechat se umučit. Má stránku i na české wikipedii, tak si to můžete přečíst.
Je to tady, jdeme v podstatě ven z města!
O existenci El Tibidabo jsem dopředu nevěděla, i když se jedná asi o docela profláklý kopec s obrovským kostelem. Je to nejvyšší vrchol toho pohoří, co je na druhé straně než moře. Vyhlídli jsme si ho z Montjuïcu, našli si na mapě, že pod kopec vede zelené metro přímo od nás, a vyrazili.
Byli jsme tu už týden a mimo náš byt jsme se zatím neseznámili s žádnými lidmi. Přitom žijeme uprostřed města a lidí je tady všude… hodně.
Je to zvláštní, protože se mi zdá, že tu potřebu seznamování vůbec necítím. Racionálně mám dojem, že když su X měsíců tak daleko od domova, měla bych se s někým skamarádit a navázat kontakty a nějak z toho těžit, ale nějak to vůbec nepotřebuju a nechce se mi do toho vkládat energii (protože navazování libovolných mezilidských vztahů je pro mě vždycky fakt náročná věc, i když už jsem v poslední době měla pocit, že se v tom zlepšuju.
Každopádně jsme pro naplnění tohoto erasmáckého aspektu vyrazili na prohlídku města organizovanou ESN.
Pro vycházky na Montjuïc byly pohorky relativně přijatelná varianta, ale při chození po městě mi nevyhovovaly vůbec. Když jsem šla třeba jen do obchodu, brala jsem si na punčocháče radši sandále, ale v těch jsem se cítila mezi lidma v kozačkách trochu jako blázen, i když teplotně to bylo úplně v klidu.
V úterý jsme měli nějaké online povinnosti: já katalánštinu, Petr pracovní meeting, a pozdější odpoledne se mi zdálo jako ideální chvíle na vyřešení mého problému s botama, jelikož jsme neměli žádné jiné plány.
Zvažovala jsem všechny možnosti:
Naznala jsem, že pokud se mi podaří během toho odpoledne zvládnout poslední variantu, tak do ní půjdu. A když ne, tak budu vybírat mezi zbytkem. Toto tedy bude článek o průzkumu sekáčů v naší čtvrti.
