Q: A jakej je v tom rozdíl?

Když jsem přišla o půlnoci domů, našla jsem sestřiččin bublifuk a foukla z balkonu do tmy. Choval se jinak než Ondřejův, z každého fouknutí byla jen jedna nebo dvě středně velké bubliny. Čekala jsem, že je slábnoucí déšť hned praskne, ale vznášely se rovně k nebi a tvářily se, že je nic nemůže ohrozit, dokud nezmizely v dálce. Musela jsem to zkoušet znovu. Jedna se vrátila zpátky ke mně.
Tohle třeba na táboře nedělám. Nemám čas na rozjímání o tom, jak se sklenka vína hodí ke kamenné dlažbě a o stínech ve výtahové šachtě a o lesku bublin, snad až na ten vlak cestou zpátky.

Když jsem předtím šla na zastávku, slečna sedící na parapetu okna v prvním patře nějakého domu na Úvoze mi nabídla deštník. Nemám vůbec ráda deštníky, ale mám ráda lidi, co je jen tak nabízejí. Odmítla jsem.

***

Ten rozdíl je v tom, že na táboře jsem prostě izolovaná, časově a sociálně. Nemyslela jsem do budoucna ani ven. Velký svět je velký, je v něm spousta lidí a skupin lidí, vztahy s nimi musím ladit dohromady a je to občas složitý. Člověk řeší, co bude za týden a za měsíc a za rok a za deset let, s kým se vyplatí se nerozhádat, co a kde budu studovat, s kým a kam kdy pojedu a tak.

Na táboře má všechno zcela jinou dynamiku. Jde o dny. Všechny emoce dávám najevo, křičím, směju se, hladím po zádech. Není čas se v tom piplat. Nedá se dělat chyby, za dva týdny bude po všem, do příště se zapomene, nebo se poučíme. Máme úkoly a na rozpatlávání pocitů není čas. Všechno se zavře do malička.

Jsem pubertálnější, když se bavím s mladšíma lidma a koukám se na mikrosvět pohledem dřívější já.
Jsem dospělejší, když mám zodpovědnost.
Neschovávám se za lidi.
Jsem trošku jiná.

Když se vzduch z vnějšku a vnitřku bubliny po prasknutí promíchá, jsem z toho nesvá.

To je moje odpověď.