Poté, co se mi dnes podařilo označit styl jedné ze svých oblíbených hudebních skupin jako koláž, jsem natolik spokojená se svými definičními schopnostmi, že můžu říct, že prosakuju.
Zní to trošku líp, než že už zase začínám bláznit.
Emoce.
Prosakuje ve mě Ta.
Jsem den ode dne dospělejší. Znamená to neřešit? Snad. Protože si nedokážu, že by mi bylo sedmdesát, když mi bylo patnáct. Neustála bych to. Nezvládla bych být stará. Mít kolem sebe nemoci a smrt. Nemohlo by mi být ani třicet. Matky přece nebrečí před svými dětmi jen proto, že je jim smutno, jen tak. Dospělí lidi řeší reálný problémy. Nebo možná nesou závislí na problémech.
A tak jsem dospělejší. A tak jsem mnohem prázdnější a umírněnější a nevadí mi to. Není smutné nevadit být prázdná? Ne prázdnější, než mnozí byli odjakživa, ale stejně.
Jen občas prosakuju odjinud. Jen občas přijde malý jaro a najednou proplétám sluneční svit. Jen občas přijde malý jaro a jsem zamilovaná, mám ten samý skoro fyzický pocit zcela přípustný ve zvláštních časech a zvláštních příležitostech, ale jen těžko ve čtvrteční hodině češtiny. Jen občas přijde malá zima a je mi smutno, aniž bych k tomu měla libovolný důvod. Jen občas mám chuť psát slova na věci všem na očích. Jen občas píšu takovýhle články a nevím, jestli je chci pořád ještě zveřejňovat.
Jen skoro pořád hledám věci ve věcech. Jen skoro pořád chápu všechno tak, aby to se mnou souviselo, aniž by to byla pravda. Jen skoro pořád prosakuju. Tak lehce, tak málo, tak tiše.
Jakoby se má patnáctiletá já postavila vedle té pětileté. Jako by mezi nimi nebylo nic. Má nejzajímavější léta. Má nejzajímavější já. Má pravá, neovlivněná a prudká já.
A nedají mi pokoj. A budou se mnou. Archivované, jasné vzpomínky. A budou prosakovat.
…„Máš ještě několik osobností?“
balast napsal:
Existuje zatraceně moc věcí, které se mě netýkají… Štve mě to.
Fitli napsal:
Bude to tak. Asi.
V. napsal:
Je to bláznění?
Možná spíš… řešit něco jiného, řešit méně, řešit více z nadhledu? Uvědomovat si; s větším klidem?
Asi mám dost podobné pocity.
Fitli napsal:
Je to chování, nad kterým lidé kroutí hlavami, myšlenky které nedokážu ovlivnit a které nikam nevedou. Co by pak mělo být blázněním?
Já jen… prý nemám reálný problémy a to je všechno z toho. Kdybych je měla, mohla bych je řešit. Jinak a rozumněji, jak se nejspíš rozumné problémy řešívají.
Nevím, jestli mi to vlastně celé vadí, nebo ne.
V. napsal:
Jachachá, na to Ti řeknu asi tak tolik, že je to prostě hrozně relativní.
Každý má svoje specifické problémy a pokud je jako problémy chápe, jiní by je neměli znevažovat. A dle mých posledních teorií se všechny problémy dají řešit. Jenom je potřeba je vhodně pojmenovat a umět říct, z čeho se berou, zjistit, kdy jsou a kdy mizí, a tak podobně. Pak jde mnohem lépe aplikovat nějaký logický postup řešení.
V. napsal:
Je to celý složitý.
Někdy se do toho člověk zaplete a moc to řeší (nějakým nikam nevedoucím způsobem).
Těžko se posuzuje správnost řešení a správnost způsobu řešení, když člověk ještě nemá výsledky, někdy i když už je má.
Některé problémy si člověk způsobuje zbytečně a sám.
Některé problémy jsou nafouklé do hrůzných rozměrů.
Někdy člověk ví, že má problém a v čem přesně spočívá, ale řešit ho třeba neumí nebo nechce.
Některé problémy taky nestojí za to řešit.
Často se člověku na problémy naskýtají různé pohledy, v každé situaci je vidí trochu jinak a méně či více závažné. Pak může být těžké je poznat a vůbec se k nim nějak rozumně postavit.
A tak.
Obecný problém s problémy se asi vyřešit nedá.