Máslo!

Je říjen. Vlastně už celkem dlouho. To znamená první nával písemek. To znamená, že věci, které jsem měla udělat do konce září už nestihnu. Ale mě to netíží.

Září byl rozjezdový měsíc. Vlastně docela mizerný měsíc. Nezvykle stereotypní, abych tak řekla. Plný ničeho, s náhlým nedostatkem času, lidmi, kteří nejsou zvyklí na nový režim a hlavně jsem od něj asi očekávala příliš.

Ale říjen je zatím naprosto úžasnej. Já nevím, čím to je. Snad blogem, snad počasím, snad lidma, snad mnou, snad všechno se vším souvisí.

Mám novej příval energie. Energie na všechny věci, které chci dělat, ale nejsou jen tak, takže je za normálních okolností stavím až za věci, které dělat musím.

Sedím v kuchyni u stolu a s úsměvem říkám, že nechápu, jak může tak úspěšný člověk jako já neumět počítat výrazy.

Lidi počítající správě výrazy a rovnice jsou roboti. Já nejsem robot. Já nejsem algebraik, já jsem geometr. A být zmatkař se prý občas vyplatí. Ani nevím, proč mi na té matice teď tak záleží.

Několikrát jsem se teď zastavila někde na křižovatce a třeba na hodinu se zapovídala s některými z lidí, které mám ráda a přitom jsem je do teď nepočítala vyloženě za svoje. Mám z toho pocit oblíbenosti. Tak to má být.

A taky mám trochu pocit, že mi koloběžka přirostla k noze. To je chyba, nohy by se měly střídat. Ale jinak je to fajn. Nechápu, proč jsem ji doteď tak málo používala. A nechci zimu, protože nebudu moct jezdit.

Zas jsem se dneska na orienťáku a koloběžkovycházce dorazila a bolí mě v krku. Na to abych nešla do těláku to tentokrát už asi neuhraju.  Trochu mě děsí, jak moc se mi tam letos nikdy nechce, už jenom proto, že je to na sedmou. To by se mělo zakázat, je to nestrategické, pak tam nikdo nechodí.

Asi bych teď měla spát, vzhledem k tomu, jak se mi chtělo už někdy v osm. Ale jsou věci, které se neodkládají, ty věci, které chci dělat a mám na ně energii. Pečení dortů a domlouvání tábořiště a psaní článků a komunikace s fanoušky. Chi, mám nového neznámého blogového fanouška se kterým komunikuji, to se počítá. Buď pozdraven.

Zrovna jsem si dneska říkala, že většina cizích lidí mě číst, nebo možná hlavně komentovat moc dlouho nevydržela. Tak mě to těší.

A asi napíšu někomu nějaké dopisy, protože mi to chybí. Musím nějak znovuobjevit Kašku, naposledy jsem ji náhodou potkala v šalině v půlce prázdnin a od té doby nevím. V září jsem ji ani potkat nepotřebovala, ale teď už by mě fakt zajímalo, jak se má.

Ale teď jdu spát.

Ovšem

Tak.

Vlastně se mi život poslední dobou děsně líbí i přesto, že prostřední část úžasné první věty už neplatí. Začala zimní část roku, smutné.

Ale je hrozně podzimní podzim a to se mi líbí. Taková náhrada za to, že nebylo jaro, alespoň něco má fakt atmošku. Chtělo by to pořádnej foťák, ale Václav byl prozatím odsunut do pozadí.

Podle svých spolužáků nemám chodit na obědy a šetřit, když k tomu mám možnost. Jsou nezodpovědní. A hubená jsem prý proto, že chodím ve škole moc do schodů, takže si mám vyjednat, že musím ze zdravotních důvodů jezdit výtahem. To jest myšlenka dne.

Zítra jedu do školy na koloběžce a hrozně se na to těším. Určitě přitom zas zhubnu, co se dá dělat. A ještě spíš zmrznu. Ale stejně jsem to chtěla udělat už několik let. A teď je asi čas činů, jak tak na sebe koukám. Neslíblila jsem vám někdy něco do vzdálené budocnosti? Teď byste měli možnost.

Nevím, co s těma komentářema. Disqus by si za to, jak je protivnej zasloužil hejt. A nebýt používanej. Ale já ho zároveň asi trochu miluju. A vy se taky nedohodnete. Je to kluci proti holkám. Ajťáci proti v tomhle docela normálním lidem. A já jsem příliš nevyhraněná, než abych se k někomu přidala. Ach jo.

Chtělo by to volby. Volby jsou taky strašná a rozhodovací věc. Asi by člověk neměl nechat Joe, aby za něho chodila volit, ani k těm studentskejm. Ale ani by neměl volit podle generátoru náhodných čísel. A vlastně by neměl volit nikoho, protože všichni jsou strašně špatní. Ale neměl by nevolit. Je to moc složitý.

Jo, a ještě mě nemá rádo feedly. Jakože můj blog. Odmítá ho vyhledávat ve svojí databázi, jen komentáře. A přitom odkaz v menu je normálně funkční a přes něj se to začít odebírat dá. Vůbec nevím, co a kdy jsem mu udělala, protože jsem se v tom feedu hrabala několikrát, ale vrátila jsem to všechno pak do původního stavu. Prostě je to divný.

Ale všimněte si, že vzhled už je konečně udělám správně, což se projevuje třeba tím, že levá zebra nemá zraněný čumák. Ať žiju, jsem šikovná.

Nemluvím teď o ničem jiném než o blogu, ale každýho to buď nebaví, nebo to nechápe, nebo si myslí, že to nechápe a proto se nesnaží to pochopit, nebo tomu rozumí až moc, takže se pak cítím neschopně. A nebo si o něm já myslím něco z výše zmíněných. A stejně mi to nebrání nemluvit o ničem jiném. Za chvilku už tady ale nebude co řešit a já nebudu mít o čem mluvit. To jsou smutné vyhlídky.

A teď si uvědomuju, že jsem už zase zapomněla večeřet.

Jde velbloud, jde podtržítko, jde zebra, kam jdou?

Tahle kresbička vznikla někdy v půlce prázdnin, když mi došlo, že jsme vlastně nikdy nezjistili, kdo byl Velbloud. Když jsem byla na nižším, ani jsem se nepodívala, jestli byla naše sociální zeď přes prázdniny přetřena, nebo ne.

Mrzí mě, že ke konci už byla moc velká na to, aby se dala vyfotit, aby i neznalí pochopili, o co se jedná. Ale bylo to prkno na zdi v učebně biologie, kam jsem jednoho depkoidního dopoledne napsala kus textu Vše je jak má být. K tomuto „příspěvku na zdi“ začaly posléze přibývat lajky a další příspěvky a komentáře, básničky a tak dále. Hlavními přispěvateli byli uživatelé Zebra, Velbloud a _, dále pak pár dementů s gelovkami, kteří nechápali, že po zdech se píše tužkou, aby to šlo vygumovat a funkce byla pouze umělecká a sbližovací, nikoliv ničitelská.

Na vyšším je popsaných míst a lavic sice spousta, ale tím zase ztrácí svoji jedinečnost.

 

Tak alespoň vzpomínka

002++

Kay Brem v přátelích na ksichtknize

Mám novej blog, tak musím psát. O blbostech, jak jinak.

 

Dneska mi došla na ksichknize žádost o přátelství. Cizí jméno, co to zas… Počkat, Kay Brem? To zní jako nějakej folkmetalovej hudebník…

Lezu mu na profil a koukám s otevřenou pusou. Basák Eluveitie. Šíleně se stydím, že je to zrovna jeden z těch, které si nepamatuju, přestože jsou členy mojí nejspíš přecejen nejoblíbenější skupiny (je jich tam prostě moc, no) a hraje na můj obecně nejoblíbenější metalovej nástroj.

Postupně si uvědomuju, jak na mě přišel. Před pár dny jsem komentovala absurdní fotku, tuhle. S ním. Asi se mu ten komentář líbil, přestože mi nepřipadal ničím výjimečný. Ale stejně je to fakt divný.

Jiní fanoušci si hrozně přejí, aby jim jejich idolové akceptovali nabízená přátelství a diví se, když ne. Jako třeba já tak dva roky zpátky. Ale tohle by mě prostě nenapadlo. Cítím se jako idol basáka Eluveitie, který mu velkoryse přijal žádost o přátelství.

Nazdar

Život je fajn, protože mám .CZ doménu, v kašně je spousta vody a slunko při cestě ze školy divoce svítí nízko nad obzorem.

To bychom měli skvostnou první větu, kterou jsem si dneska vymyslela. Teda, původně myslím zněla líp.

 

Pokud jste lidé časů budoucích a hledáte můj nejstarší článek, nebo něco, kde byste se o mě dozvěděli nějaké základní informace, tak tady to není, to musíte jinam, sem.

To bychom taky měli.

 

V sobotu asi v deset večer jsem se (díky Davidovi, díky Ti mnohokrát) rozhodla, že chci pořádný blog. Nebo alespoň pořádnější blog, prostě tenhle.

Říkala jsem si, že  si to tady pomalinku dopiluju do dokonalosti, každé druhé odpoledne na tom trošku zapracuju a mohla bych se přestěhovat na narozeniny blogu, někdy za měsíc a půl.

Jenže to bych nebyla já, že.

Dopadlo to tak, že jsem od té doby moc nespala ještě míň jedla, rvala se s nastavením a metodou pokus-omyl docílila toho, co tady teď mám. A samozřejmě jsem si musela rovnou registrovat tu doménu, aby to náhodou neudělal někdo jiný. Taky jsem nevydržela mlčet. Musela jsem se pochlubit všem čtenářům, které jsem včera a dneska potkala, a taky spoustě lidí, kteří o existenci nějakého blogu spíš tuší než ví, ale prostě jsem se nedokázala udržet. Takže čekat do listopadu by byla prostě kravina.

Jasně, mohla bych počkat alespoň dokud to tady nebude vypadat úplně tak, jak si představuju, ale ne. Stejně to jsou drobnosti. Stejně jenom používání ukáže, co tady je a není potřeba.

Mám jen otázku ohledně komentářů, v čem budete komentovat nejvíc a nejraději? Líbí se mi Disqus, ale výchozí komentáře WordPressu taky nejsou špatný a jsou anonymnější. A taky se jim dá nastavovat vzhled, za to mají plus. Hmuch.

Ještě bych měla investovat do nějakého lepšího a bezreklamového hostingu, což asi bude muset být stejně Endora Plus, protože stěhovat to někam znova se mi nechce, čekání na přesměrování DNS bylo celkem ZLO, nedočkavá já. Ale zatím mi stačí koupená doména, budete si muset chvilku počkat, než zase budu mít nepřekonatelnou touhu utrácet.

No nic.

Přepište odkazy a přidejte feedy do RSS čteček, tohle je revoluce.

Mám prohozená slova v adrese, text automaticky v bloku a průhledné odkazující obrázky v menu (při jejichž nastavování jsem nejspíš přišla na to, proč mi to na blog.cz nefungovalo a že by to fungovat asi mohlo, ale zkoušet už to nebudu, protože bych se hanbou propadla.) Uííí!