Návod k použití, možná

Jsem nasraná. Na život.

Anežka zvládla znatelné množství divných stavů vyjádřit slovy. Díky.

Už nejsem takováhle ani zdaleka pořád. Ani často. Zkrátka někdy. Něco se přepne. Je to tak. Jinak.

A vlastně tahle blízkost Anežčině a Václavově definici deprese je docela výjimečná. Smutek, vztek, život, nesmysl.

Můžu to házet na datum, počasí, rýmičky, alkohol. Lidi. Samo na sebe. A nikdy nebudu vědět, kdo je pravým viníkem.

Je to od začátku školního roku podruhé. To je dobré skóre. Naposledy to bylo dlouhé, temné a nijaké. Tvrdila jsem, že brečím několik dní v kuse a vlastně to byla pravda, i když to nebylo vidět. Pak jsem se nehorázným způsobem zhroutila z toho, že se v tom stavu nedokážu učit dějepis, následně z toho, že ty stavy vůbec mám, z toho, že nevím, jak by někdo jako já mohl vychovávat děti, a co když to ty děti zdědí a vůbec. Kdyby nic, tohle už děsivý prostě je. Takhle to mám, když se to má něčím popsat.

A teď zase. Vím, že se mi to spustilo o víkendu, silněji v noci na dnešek, takže alkohol klidně můžu ze seznamu viníků odstranit. Že jsem si říkala, jaké o asi je, být někým jiným, že se mi v polospánku zdálo o tom, jak někým jiným budu, oholím si nohy, obarvím si vlasy, obleču se jako normální člověk a odejdu někam pryč, kdyby to náhodou třeba bylo lepší. Že mi bylo ráno špatně hlavně fyzicky, že jsem byla vzteklá, smutná a prudce reaktivní, čím dál víc. A skončilo to tím, že jsem se rozbrečela na prodloužené, kde se nedalo ani přeřvat tu příšernou hudbu a říct, co mi je, že jsem po několika hodinách od té chvíle znovu brečela cestou domů a že jsem v tom stavu pořád.

Je zvláštní. Kromě svých náhlých záchvatů je hlavně táhlý. Dá se v něm smát, to je náhlá emoce, která přebíjí cokoliv. Dá se v něm opít. Dá se mít zvláštní hořkou radost. Ale nedá se v něm bavit, to už je příliš táhlý prožitek. Život se zdá jako tak nesnesitelná nuda, stejně jako cokoliv co kdokoliv říká. Nebaví mě vůbec nic, nic za nic nestojí a já nechápu, proč všechno není nějak úplně jinak. Nejlíp ze všeho se dá cítit osaměle a mizerně.

Musí být hrozně děsivé tyhle moje části poznávat naživo, já je většinou dokážu ukrýt, jen před malým množstvím lidí v nich utíkat prostě nechci.

Ten návod: Nesmíte mě v tuhle chvíli vyvádět z míry, nesmíte si ze mě dělat srandu, a už vůbec nějaké výtky myslet vážně. Protože to neustojím. Nebo to klidně dělejte. Až mě budete chtít zlikvidovat. A nebojte se mě. Mějte mě rádi i tak. Prosím.

Já moc dobře vím, že všechno je ve skutečnosti fajn. Že můj život je naprosto dokonalý, tak jako jsem to řekla dneska svojí lásce z prvního stupně, protože je to pravda. Jen mě sere. V tuto chvíli.

Taková jsem.