Sere mě jeden můj pocit.

Je to pocit, který by mě vůbec srát neměl.

Vlastně je to pocit, který bych vůbec neměla mít.

Má totiž naprosto nesmyslné důvody. Má důvody, ale ty jsou postavené na hlavu.

Myslím, že mám moc kamarádů a známých. Tečka.

Já byla vždycky taková ta, co je ráda mezi hodně lidma, ale moc toho nenamluví. Prostě poslouchám, udělám si z toho, co jsem slyšela, nějaké názory, které pak doma napíšu někam na internet a mám z toho radost. Rychle se nikdy pořádně neseznámím, jednak proto, že nemluvím, druhak proto, že jsem asi divná a strašidelná. Když mě znáte dýl, tak už s váma možná i začnu komunikovat, ale divná a strašidelná jsem furt, takže dost často nastane situace, kdy mě buď milujete, nebo nenávidíte, to už tak u divných a strašidelných věcí prostě bývá.

Dostala jsem se teď do fáze, kdy se cítím příliš milována. Nechci to přehánět, ale mám pocit, že jsem nějak moc oblíbená.

Nezasloužím si to, to zaprvé. Všude je spousta moudrejch, sympatickejch a zábavnejch lidí, kteří se neleknou toho, že se s nima bavíte a zajímají vás. Když někoho zajímám já, zvlášť pokud to jsou starší nebo tak nějak společensky oblíbenější lidi, mám prostě pocit, že to není mnou jako člověkem, ale prostě proto, že jsem se jim vecpala, což je přesně to, co dělat nechci a nedělám. Stejně jako když mě mají rády oddílový děti, tak mám jako první pocit, že je to tím, že jsem moc hodná, moc rozmazlující, moc spiklenec, i když to je třeba vážně dobře.

A hlavně na to prostě asi nejsem zvyklá. Mám dojem, že se mi teď setkala ta správná doba vytrvání ve svých sociálních skupinách s věkem, kdy mám potkat spoustu nových lidí. Protože prostě, kdy jindy najednou můžete prostě jen tak jít jen tak do hospody s kamarádama svých kamarádů? Kdy jindy se tak zvyšuje ten počet lidí, kteří mě najednou berou jako více méně sobě rovnou? Prostě šestnáct.

A já mám všechny taky fakt ráda a chci všechny poznat a se všema se seznámit. Jen mě to hrozně vyčerpává. Hrozně mi vadí, když mám zaplněnou kapacitu jmen v mozku. Hrozně mi vadí, když jezdím po městě a vidím lidi, co určitě znám, ale netuším odkud. Děsí mě, jak je jich čím dál víc a bude jich čím dál víc.

A k tomu ještě vzpomínky na lidi, který jsem už prostě musela vypustit a léta neviděla a vadí mi to.

A pak nastávají chvíle, kdy jako jediná v místnosti prohlašuju, že bych nechtěla mít víc kamarádů. Ale stejně nevím, jestli je to pravda.

Jsem ráda za všechny, kdo mě mají rádi.

Jsem ráda za všechny, koho znám.

Ale prostě nejsem ráda, jak to neumím zpracovat.