Dejme tomu že jsou prázdniny

Přemýšlela jsem, jestli ho mám zveřejňovat zpětně, jestli ho mám zveřejňovat, když byl psán offline na papír. Myšlenka dvou dat u článků na blogu není vůbec zlá. Mohla bych to zkusit WordPress naučit, ale dost pochybuju.
Ale je to krátká optimistická článkověc. Takové mám ráda a nechci ji nechat zapadnout. Enjoy.


Člověk by si řekl, že po skončení výuky může všechno hodit a hlavu. Ale autobusy a šaliny ujíždějí stále. Neuvěřitelné.

„To zní, jako že už jsi na cestě. To mě překapuje.“
„No, jsem na cestě na Zvonařku. Asi mi ujede i ten druhý autobus.“
„Ahá, tak to už mě nepřekvapuje.“

Čtyři a půl hodiny ve vlaku. No tak proč ne.Je fajn koukat se na pole a jet prostě PRYČ. Jet na prázdniny. Šťastná, jako když mi bylo pět. Mám svoji pětiletou já hodně ráda, to asi víte. Takový můj malý bůh.

Bosá noha chvíli na protějším sedadle, chvíli lehce spuštěná k zemi.

Ve sluchátkách hudba, kterou jsem se zachraňovala z depresí vsedě na obrubníku loni na podzim. Teď mě uklidňuje kvůli tomu, že jsem asi úplně blbá a neumím jít včas na bus. Hudba, kvůli které jsem schopná tančit po kupéčku.

Papír, který se zvolna zaplňuje červenou náplní z propisky.

Lidi, kteří nastupují.

Úsměv z toho, kam jedu a za kým.

Strach z ostatních lidí.

Dlouhovlasý prodavač cukrovinek v uličce. Proč nejedeme na tábor tímhle?

Celodenní jízdenka po Vysočině.

Posledních patnáct volných listů zebří černé knihy.

Sakra, já se mám!

Za vlakovými kolejemi v Dobroníně je neuvěřitelný pole lesních jahod.

Spánek.

A ta konečná smyčka kolem Slavonic rychlostí tak možná osm kilometrů v hodině má taky něco do sebe.

Konec kolejí. Vystupovat.