Další moje spolužačka ze základky je těhotná

Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.

Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.

A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.

A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.

Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.

(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)

  1. Je to absurdní hodnotit, co v životě znamená „něco dokázat“, a lidi, co si myslí, že to ví, jsou prostě jen hloupí. Každý by měl přece dělat to v čem aktuálně vidí největší smysl a co mu dělá radost a snažit se to dělat jak nejlíp umí, ne?

Napsat komentář: 37 Zrušit odpověď na komentář