Bublina

Bylo to fajn. Velmi.

Chci zpátky.

Když jsem probrečela první půlku prázdnin, nečekala jsem, jak prudce to tábor obrátí, jak všechno bude fungovat, jak mě lidi budou srát jen minimálně a tak. A že si to užiju nejvíc za posledních pět let. Asi. Možná taky za osmnáct.

Zavřela jsem se. Zavřela jsem se do společnosti pár lidí, které normálně vidím v některých případech jednou týdně a v jiných dvakrát za rok. Vyrobila jsem si mikrosvět a žila dva týdny (respektive jeden a půl) jen v něm. Uvědomila jsem si, jak hrozně moc ho mám ráda.

A pak jsem najednou poulila oči na hvězdy, když jsem si zmačknutá na půlkarimatce mezi sestřičkou a možná-nejlepším kamarádem a pomalu si mezi O. kecama, které nám nedovolovaly spát, uvědomovala, že vlastně ani nestojím o navštěvu zvenku, o narušení naší bubliny, o svůj normální život. Že nevím, jak ten život vypadal a co se v něm před prázdninami dělo. Že se nechci unavovat vzpomínáním si. Že jsem šťastná a chci být dál a vařit a topit a nechávat se objímat dětma a koupat se v potoce sedět na mostku a nemyslet dopředu.

A bublina praskla, Růžová Karkulka sežrala vlka (což teda nakonec prej nemělo mít tak hlubokou symboliku, jak jsem myslela, ale stejně). A já jsem praskla taky.

Prej jsem citová kurva.

Ale svět venku existuje.

***

Stoupněte si do uličky vlaku, otevřete všechna okna a jen vytáhněte bublifuk.

Bubliny jsou fajn.

Napsat komentář