A nejsi ty matematik?

Měla bych buď spát, nebo se se učit. Žádná jiná činnost není přípustná.

A já píšu.

Píšu, protože dnešek byl tak nějak divně zvláštní. Takový ten den, kdy nemůžu nepsat, prostě ne.

Dneska jsem si poprvé všimla, že přišla ta část roku, kdy mají cesty do školy na sedmou něco do sebe. Pravděpodobně přichází i ta část roku, kdy obloha na Miladě směrem na Moravák vypadá už kolem čtvrté odpoledne neuvěřitelně, ale zatím nějak nemám příležitost to zkontrolovat.

Dneska se nedokážu vůbec soustředit, protože mi v hlavě hraje moc melodií.

Dneska jsem byla ten skoro jedinej člověk, co měl domácí úkol. Ten skoro jedinej člověk, kterej si ho psal kolem půlnoci. Ten skoro jedinej člověk, kterej se na to nevykašlal. Ten skoro jedinej člověk, od kterýho si to ostatní opsali. Ten skoro jedinej vzornej student. Prostě se mi tomu nechce věřit. Mé před rokem já se tomu nechce věřit. Vyšší mě mění, nebo co.

Moje před rokem já mě asi pronásleduje. Mám tendence se vždycky vracet rok zpátky, ve chvíli, kdy mi roční doba začne něco připomínat, nebo tak. Člověk si těžko uvědomuje, co mohlo být tak zhruba před půl rokem, lehčí je si vzpomenout, co bylo loni zhruba v době, kdy začínalo hrozit, že celou světelnou část dne prožijete zavření ve škole. Nebo taky v době, kdy jsem psala stejný mail stejným lidem o stejné šifrovačce.

Dneska jsem náhodou narazila na zmatenou přesně rok starou konverzaci. Sestřička se na něco ptala a já o ni jen tak náhodou zavadila. Nejzvláštnější je, že si nepamatuju, že bych ji četla kdykoliv po jejím proběhnutí. Možná by mi to dřív víc dost vysvětlilo, hned několikrát. Ale to je jedno. Jen to byla taková hezká náhoda.

Taky jsem dneska jen tak zmínila svoje vlasy.

Už mi z toho tak nějak hrabe.
Ale na druhou stranu mi to trochu přidává na momentální spokojenosti.
A děsí mě, jak jsem teď jiná, i když to asi není větší rozdíl, než v jakémkoliv jiném ročním rozestupu v mém životě.
Měla bych radši držet hubu, prsty, klávesnici, co já vím.
A spát.

A hedvábně krutě
zní píseň pro labutě
lálálalá

Mám dojem, že ta ostnatá věc na mým krku čím dál míň často vystihuje, co mi zní v hlavě a ve sluchátkách. I když, asi je to o náladě. Ty drsný věci poslouchám, když potřebuju nakopnout z deprese nebo nevyspání.

Svoji náladu mocním na třetí. Aby byla trojrozměrná a lépe hmatatelná.

Napsat komentář